regrese, kurzy, terapie

Deník z pobytu v jižní Indii v roce 2003

Přípravy na zatím nejdelší a pravděpodobně nejdobrodružnější cestu mého života proběhly v neobvyklém klidu. Bez obav, stresu a silného očekávání. Z Prahy vylétáme v úterý 4. února 2003 čtyři – dva kluci a dvě princezny. Hned na Ruzyni ocením Martininy organizační schopnosti, o cestování ví asi úplně všechno a tak si oddechnu, že role vůdce tentokrát nebude na mně. Kája má taky svoje veliké přednosti – kromě skvělého humoru stačil v Praze před cestou vykoupit Armyshop a tak máme výbavu do terénu, podobnou měla asi americká armáda, když osvobozovala Kuvait. Poprvé v životě jsem objevila věčnou zápalku – malou kovovou krabičku, ze které vykřešete oheň, i když k vám právě doplavala po divoké řece. Nejmladším členem výpravy je David z Moravy – ještě se moc nevybarvil, ale docela úspěšně vplynul do kolektivu a nijak nepřečnívá. ind04 Cesta letadlem z Prahy do Frankfurtu byla krátká, jen jsme stačili spolykat sendviče a zapít je výbornýma džusíčkama, už se klesalo. Přetlak byl docela nepříjemný. Snažila jsem se silné bolesti v uších přijímat, přesto se mi hodně ulevilo, když jsme konečně přistáli. Čekání na další spoj jsme si krátili konzumací zásob. Asi 6 hodin letíme luxusním letadlem společnosti Emirates do Dubaje. Každý jsme si pustili film dle přání a sledovali ho na malé interaktivní obrazovce zabudované v opěradle křesla před námi. Jídlo se taky vydařilo k naší plné spokojenosti, jen Kája měl problém umístit své dlouhé nohy do prostoru ergonomicky navrženého podle běžného arabského standardu = výška postavy průměr 160 cm, ten já naštěstí přesně plním. Ráno druhého dne naší cesty (5. 2.) jsme v Dubaji. Je to město veliké, plné moderních domů – bank a hotelů, které ostře kontrastují se zanedbanými baráky, ve kterých žijí běžní obyvatelé. Na ulicích je hustá doprava – asi jako v Praze. Celé dopoledne se procházíme centrem s obrovským množstvím nejrůznějších obchůdků, přičemž hodně jich je s kořením a taky s počítači. Naším hlavním záměrem je dojít na pláž, ale po několika hodinách doputujeme pouze ke konci svých sil a tak vyčerpaní, hladoví a přidušení výfukovými plyny usedáme na lavičku u autobusové zastávky a přichází spásný nápad, že se raději pokusíme dojet k pláži místním autobusem. Ten nás asi za 10 českých korun vyklopí po půl hodině jízdy u nádherné oázy – parku spojeného s pláží (Jumeirah Beach). Pohled na nekonečnou modř oceánu a na bílý písek nám hned zvedl náladu. Voda je křišťálově čistá a má příjemně chladivou teplotu. Celé odpoledne střídavě plaveme a spíme pod palmami. Nějak jsem to přehnala se sluněním a při jízdě na letiště ucpanou Dubají, která se protáhla na téměř dvě hodiny, mě pálí záda. Díky opravdu silnému provozu jsme lehce znervózněli, stihneme-li letadlo do Indie. Martina se na to šla zeptat řidiče autobusu, ten zřejmě pochopil, že nám o něco skutečně jde, na rozdíl od Arabů, kteří evidentně věci berou tak, jak jsou, bez velkého záměru něco měnit. Šlápnul na to a na zbytku zastávek nepřibíral žádné další cestující. Kája s Davidem na nás smutně hleděli přes plexisklovou stěnu, která v autobuse odděluje mužskou a ženskou populaci. Ženy sedí hned za řidičem a vystupují předními dveřmi, muži cestují v zadní části a k výstupu používají zadní dveře. Letadlo stíháme jen tak tak, když přicházíme do odletového prostoru mezi posledními. Zde nás ovšem čeká milé překvapení – z nedostatku míst v námi zaplacené economy class = 3. třídě jsme „přebukováni“ (čili „přesazeni“) do třídy druhé, neboli do business class a jak Kája vystihl velmi přesně, touto skutečností mu bylo dáno pochopiti, proč po startu zatahují letušky textilní závěs oddělující jednotlivé třídy. Sedadla jsou větší, pohodlnější, více polohovací a i obrazovka před vámi je větší. Film jsme si tentokráte nepustili, zbytečně bychom tříštili svoji pozornost. Stálo za to se plně soustředit na servis a fantastickou stravu. V kameře pod letadlem se snímá vzlet a přenáší se na naše obrazovky. Hned po nabrání příslušné výšky nám letuška nabízí šampus. Ťukáme si na šťastnou cestu a po dvaceti minutách následuje nabídka něčeho tvrdšího. Tak si my, téměř abstinenti, dáváme Baileys s ledem a téměř okamžitě to v sobě cítíme, neboť jsme toho přes den moc nepojedli. Pak se roznáší jídlo – tentokráte nejíme z plastiku, ale vše je na porcelánu a ve skle. Skvělá indická kuchyně, můžeme volit mezi deseti druhy pečiva, a po skončení večeře nám k našemu překvapení přináší další chod. Ani to nejme schopni sníst. Následuje kávička, čokoládový bonbónek a Kája si poručil heřmánkový čaj. Než hostina skončí, pomalu přistáváme. Ve chvíli, kdy na obrazovce před sebou, na které průběžně na mapě sledujeme trasu letu, překračujeme indickou hranici, pocítím náhle vlnu něhy a lásky ve své srdeční čakře. Indie, asi budeš mojí novou láskou. 6. února ve 3 hodiny ráno místního času stojíme poprvé na indické půdě. Jsme vybaveni poměrně přesnými instrukcemi, které mi v podobě textových zpráv během letu poslali na mobil naši přátelé, kteří nás očekávají a šrámu (duchovním centru): „Vyjdete z odbavovací haly, kde si u výdeje kufrů vyměníte dolary na rupie a najdete velkou tabuli PREPAID TAXI a zaplatíte si cestu na hlavní nádraží asi za 200 rupií. Tam počkáte u prodejny knih, která se jmenuje HIGGIN BOOTHAMS, někdo vám přinese jízdenky. Jízdné stojí 100 rupií na osobu. Pojedete Bangalore Express, vystoupíte asi po 4,5 hod. ve stanici Kuppam. Pak si vezmete motorovou rikšu, vejdete se tři do jedné a stojí 150 Rps. Doveze vás přímo do Satyaloky.“ Všechna taxi jsou veteráni ještě z období kolonizace Indie Angličany, z čehož si uděláte lehce představu sami, snad jen ještě podotknu, že Angličané odešli z Indie v roce 1947. Madras je nevzhledné město, takhle brzy po ránu tady není silný provoz, ale i tak se způsob jízdy podobá ródeu, nezvykle pro nás se tady jezdí vlevo a každý řidič se snaží patřičně zviditelnit troubením. Centrální nádraží nás za pět hodin čekání na vlak promění v homelessáky. Obchod s knihami najdeme poměrně snadno – naše konspirující spojka – nikde. Všude, kam oko pohlédne, leží na zemi polonazí lidé – starce a děti nevyjímaje. Karel patrně utrpěl kulturní šok – pomalu mu dochází humor a říká zcela vážně, že ten smrad asi neunese. Mně kupodivu nijak zvlášť nevadí, dokonce i ti lidé kolem mi připadají krásní, velmi ušlechtilí a jemní. Zbývá půl hodiny do odjezdu našeho vlaku a jízdenky nikde. Únavou už poleháváme na zemi. Nejbližší můj soused je stařík s balíkem novin pod hlavou místo polštáře. Proudící dav Indů kolem se nemůže vynadívat na exotický obrázek bílých sáhibů, kteří se tady rozložili na zemi a pospávají nebo občas nervózně obíhají okolo stojící místní obyvatele, zda někdo z nich netřímá v rukou nějaké jízdenky. Patnáct minut před odjezdem nám usměvavý muž přináší jízdenky. Dobíháme k vlaku včas, mužík ukáže na naše místa a s úklonou a úsměvem mizí. Pohled z okna rozjíždějícího se vlaku na chatrče domorodců a další dávka smradu vyvolá na Karlově tváři zoufalý výraz, takhle zeleného jsem ho ještě neviděla. Mně ani Martině humor dosud neschází. Po hodině jízdy se probouzíme a k našemu překvapení se již naši sousedé na protějším sedadle vystřídali. Jsou opravdu skladní a dotyky jim určitě nevadí, neboť na sedadle pro tři teď sedí čtyři mladí hoši, přičemž jsem si ani nevšimla, že mi pod nohy ve spánku někdo z nich nacpal kufr. Na další zastávce je skupina svátečně oblečených lidí vypoklonkuje s tím, že oni jsou majitelé těchto místenek. Když se rodina jedoucí na svatbu usadí proti nám a ženy obsadí protější kupé, ukáže se, že mají mezi sebou i krásně naparáděnou nevěstu. Po chvíli nám víc posunky než anglicky naznačí, že i naše místa mají oni předplacená. Pohledem na naše jízdenky zjišťujeme, že mají bohužel pravdu. Velice uctivě nám naznačí, že nemusíme vstávat, nejspíš proto, že jsme cizinci. Dokonce nám sdělí, že by pro ně byla veliká čest, pokud bychom přijali pozvání na jejich zítřejší svatbu. Bohužel pro nás je to neuskutečnitelné, neboť obřad se koná 100 km od našeho cíle a ještě ke všemu od 6 hodin ráno. Tak si ještě vyměníme pár komplimentů a naše skupinka vystupuje. Během následující 1,5 hod. jízdy motorikšou se nám před očima míhají obrázky pohádkově nádherné krajiny a neuvěřitelně ubohých chatrčí, ve kterých žijí místní lidé. Jsou velmi drobní svým vzrůstem a mají tmavě hnědou krásně lesklou kůži. Nikdy v životě jsem neviděla tolik krásných žen a dětí. Ženy zde nosí pestře barevná sárí a pohybují se velmi ladně. Všude okolo chatrčí se povaluje mnoho domácích zvířat – černobílé kozičky, jaci a psi, kteří mi tolik připomínají mého afrického psího přítele. Do Satyaloky přijíždíme mírně vytřesení asi okolo druhé hodiny odpolední. Celý komplex ašrámu je velmi rozlehlý – asi na 1,5 km2 je uprostřed políček a zelených hájů rozseto asi 20 přízemních bíle natřených budov. Některé slouží k ubytování hostů, ostatní jsou chrámy a místa na vyučování. Je zde ženský klášter, mnišky jsou na první pohled rozeznatelné, nosí bílá roucha, která nádherně kontrastují s jejich černými vlasy, které nosí hladce zčesány do culíku. Jejich tváře jsou krásné a vyzařuje z nich uvolněnost a radost. V tomto ašrámu původně Kalki založil školu pro místní děti. Zde se později začaly u dětí projevovat nadpřirozené schopnosti. Některé zůstaly i po ukončení školy nadále v blízkosti Kalkiho coby mniši a mnišky, případně spolupracovníci – dnes je jim mezi 20 až 30 lety. Někteří z nich již dosáhli vysokého stupně osvícení. Zde v ašrámu se naše skupinka rozrostla ještě o Josefa a Juditu z Prahy, a dále o Jolantu (původem Polku), Janu a Šárku (původem Češky), které nyní žijí ve Švédsku. Dvě posledně jmenované nás inspirovaly k cestě do Indie. Bydlíme zde ve velmi útulných bungalovech s palmovou alejí vedoucí doprostřed parčíku, kde sedí asi jeden metr vysoká socha Buddhy. Začínáme si mezi sebou sdělovat své nadšení – je to ráj. Po cestě jsme dost unavení a tak po jídle jdeme hned spát. Budíme se na večeři, pak si chvíli povídáme a brzy jdeme opět do postýlek. 7. 2. je budíček před šestou hodinou ráno a účastníme se ranního obřadu. Asi deset mnišek a pár místních lidiček oslavuje zpěvem manter svého Gurua. Dopoledne máme setkání s Ananjadji – je to Švédka, o které se říká, že je již osvícená. Žije ve zdejším ašrámu už mnoho let. Na programu je společná meditace na rozvoj srdeční čakry. Ananjadji je velmi příjemná a vyzařuje z ní čistá laskavost. Před večeří se všichni kromě mně vydají sledovat západ slunce k nedalekým posvátným kamenům. Já uléhám, neboť mě začíná bolet hlava pálí mě záda. Mám asi trošku úžeh, sluníčko se totiž každý den opravdu činí. Večeři už nedojím, necítím se dobře. Jdu brzy spát. V noci mě budí silná zimnice, je mi zle, celé tělo mě bolí a mám horečku. Nakonec si vezmu prášek proti bolesti hlavy a usnu. Probudíme se ráno 8. 2. okolo 6. hodiny – balíme, neboť pokračujeme v naší cestě směr Golden City. Najali jsme dvě auta, nejdříve se trošičku podivujeme, že jsou to džípy jako bychom se chystali na safari, ale později jsme pochopili, že vzhledem ke stavu cest to byla jediná správná volba. Cestou, necestou se trmácíme 6 hodin k našemu cíli. Pro mé bolavé tělo je to notná dávka utrpení. Mám horečku a tak jsem vděčná všem členům výpravy, kteří mi střídavě přikládají ruce a „reikují“ mě. Vždy se mi alespoň na chviličku uleví a jede se dál. Okolo poledne řidič náhle zastaví u pole s přerostlým rákosem. Od místních lidí si vypůjčí mačetu a po chvíli se vrací se dvěma klacky asi 1,5 m dlouhými a 3 cm v průměru. Naseká je po půl metrech a rozdá nám oběd – předvádí, jak se zubama oloupávají a střed se žvýká. Podle velice sladké chuti usoudíme, že jde o cukrovou třtinu a celá osada se pobaveně dívá, jak si s ní poradíme. Moc se toho sníst nedá, je to příliš sladké. Do Golden City doputujeme značně unaveni. Máme se ubytovat, najíst a poté půjdeme na procházku s jedním z mnichů, kterým se zde říká dasaji (foneticky dasadži). Golden City není ucelený chrámový komplex, ale několik různých center rozsetých na rozloze asi 30 km2. Patří sem naše ubytovny, jídelna, ve městě několik budov včetně Kalki nemocnice, nádherná oáza, kde žije Kalki a také pěkný kus džungle s horami a říčkou s vodopády. Uprostřed všeho se nachází typické indické městečko, kde se mísí starověk s reklamou na Pepsi. Vyrážíme na tichou procházku, máme vnímat okolní přírodu. Projdeme dvě uličky na konci města a jsme v jakémsi sadu – stromy zde jsou, ale tráva pod nimi není – všude tady panuje sucho a prašná půda barvou připomíná antuku. Zde v sadu se posadíme do kruhu a tiše meditujeme. Při návratu zpět mi každý krok působí bolest a jsem velmi unavená. Rozhodnu se na večerní program nejít a ulehnu. Opět se dostavuje zimnice a já si v duchu říkám, že asi první moskyt, který na mě v Indii usedl, mi naočkoval malárii. Zbytek výpravy se vrací z programu a Jana se Šárkou pro mě zařizují doktora. Auto nás veze do města do jeho nemocnice, protože tam zrovna má nějaký případ se zlomeninou. Je to útulný domek a příjemná starší usměvavá Indka mě gestem zve dál do ordinace. Pan doktor je asi 50letý sympatický muž. Tiše a laskavě se mě ptá na mé potíže. Pak mi naznačí, ať na něj vypláznu jazyk a téměř bojovným pokřikem okomentuje můj bíle potažený jazyk. Poslechne si moje srdíčko a má ještě pár doplňujících otázek, kde že mě to všude bolí a má jasno. Říká, že mi dá medicínu – dostávám antibiotika a dodává, že za dva dny budu O.K. Když se mám k placení, sdělí mi s úsměvem, že toto je nemocnice, kde se nic neplatí. Že jeho tři synové jsou Kalkiho mniši. Později se dozvídám, že jeden z nich je údajně osvícený. Loučíme se s doktorem, jeho laskavý pohled vidím ještě dlouho poté. No, a stal se zázrak – téměř okamžitě se cítím lépe, i když všechny léky si ještě nesu v malém pytlíčku v dlani. Čekám v jídelně, až mi přinesou chleba s džemem – doktor mi řekl, že musím něco sníst a potom si vzít lék. Minutu po minutě se mi ulevuje. Všichni si všimnou změny v mém stavu, říkají, že jsem úplně ožila. Později se dozvídám, že v předešlé skupině Švédů byl podobný případ. Onemocněl tak jeden chlapec, vypadal tak, že si ostatní mysleli, že má malárii. Ihned po návštěvě tohoto doktora se mu udělalo líp a druhý den byl zdravý. Na noc si beru lék, v klidu spím a ráno se cítím o 90 % lépe. V jednopatrové budově, ve které jsme ubytováni, jsou i další cizinci. Nejčastěji se vídáme se dvěmi Švédkami a několika Rusy a Ukrajinci. Většinu akcí podnikáme společně a je fajn vidět, že se spolu všichni nějak domluvíme. Nejvíce zní angličtina. 9. 2. budíček je opět před šestou hodinou a od šesté meditujeme spolu s jedním mnichem. Na programu je jako obvykle ranní dechové cvičení. Okolo desáté hodiny odjíždíme do asi 5 km vzdálené „Rajské zahrady“ na setkání s osvíceným Sri Ananda Giridji, Posadíme se do půlkruhu okolo křesla pod obrovský rozkošatělý strom. Meditujeme. Po chvíli sedí před námi, postavou drobný, ale srdcem obrovský Ind. Vyzařuje z něj laskavost a posvátná vznešenost. Mile s námi prohodí několik úvodních poznávacích vět. ind05 Poté dostáváme možnost ptát se Ananda Giridjiho na vše, co nás zajímá. Moje otázka zní: „Je opravdu nutné následovat nějakého Gurua?“ Dostávám odpověď:„Můžeš se zajímat a zkoušet mnoho různých směrů, potřebujeme různé zkušenosti, ale pokud toužíš po osvícení – potřebuješ učitele. Sám člověk není schopen podívat se na sebe pravdivě, hlavně na své negativní stránky. Na to potřebuješ Gurua. Můžeš být opatrný, ale pak budeš jen přešlapovat v určité fázi na místě. Abys dosáhl osvícení, potřebuješ učitele. Na Zemi je více učitelů, kteří ti mohou pomoci. Je třeba zvolit toho, který je ti blízký. Abys dosáhl osvícení, musíš riskovat. Bez rizika ničeho nedosáhneš. Jednou se musíš rozhodnout.“ Ptám se: „Opravdu už vůbec netrpíš, necítíš žádnou bolest?“ „K čemu potřebuješ mou odpověď ?“, řekne stydlivě. „Inspiruje mě“, odvětím. „Dobře“, usměje se, „opravdu už vůbec netrpím.“ Odpoledne máme volno a tak se jdeme rozhlédnout do městečka na trh. Chceme se podívat, jestli u některého z obchodníků seženeme nějaké bílé oblečení, neboť zde v ašrámu je to doporučená barva. Místní lidé nosí jen pestré barvy a tak nám šikovná obchodnice ochotně navrhuje, že nám ušije na zakázku bílé kalhoty a košile. Moje intuice mi dává pocítit, že to nebude bez problémů, tak se rozhodnu vystačit s tím, co jsem si přivezla z Prahy. Karel, Martina, David i ostatní si objednají ušití s tím, že alespoň na daršan (= přijetí) u Kalkiho budou zářit v novém. Většina (mimo mě a Judity) se rozhodla držet zde 5 dní fruktariánskou dietu. Já, vzhledem k tomu, že ještě beru léky, volím zdejší skvělou vegetariánskou stravu. Po večeři vyrážíme znovu s Martinou a Karlem na trh, jehož jsme se nestačili po obědě dosytosti nabažit. Z Martiny se pomalu stává maniak na nakupování sárí, zatímco já vyberu pro kamarádku jedno, ona má hned dvě. Kája si na sebe vzal kraťasy, a tak teď budí dvojnásobnou pozornost místních domorodců. Jeho výška dva metry, velmi bílá pleť, holá hlava a brýle – je to trošku přerostlý Gándhí. Stále ho někdo zdraví a potřásají si s ním rukou a jakmile jej chvíli necháme stát venku před obchůdkem, je ihned obsypán obdivovateli. Už se naučil anglicky říkat že se jmenuje Karel a že je z Č.R. ze středu Evropy. Jeden z domorodců chtěl upřesnit to místo a tak se Káji zeptá: „Dallas?“ Nu, je vidět, že v těch chatrčích z rákosu mají i televize. Od 22. hodiny máme poměrně náročnou a únavnou meditaci na harmonizaci čaker s jedním z mnichů. O půl noci se ploužíme na kutě. 10. 2. začínáme ráno v 6 meditací s Annie – Švédkou, která v Čechách vedla druhý stupeň MUKTI kurzu. Děláme speciální dechové cvičení Ananda Mandala. Je to silná práce s dechem a kundalini. V 8.30 jedeme na výlet do džungle, vzdálené 15 km od našeho ubytování. Je to panenská země, která po mnoho generací patřila jedné královské rodině. Mnoho nadnárodních společností o ní mělo zájem, ale rodina se rozhodla ji prodat jen tomu, komu půjde o blaho všech bytostí na zemi. Tak tento kus hornaté džungle získal po velice krátké domluvě se členy této rodiny Kalki. Mimo jiné se zde nachází křišťálově průzračná voda vynikající chuti, které říkají „Matka vod“. Má silné léčivé účinky, a to jak při jejím pití, tak i zevně, pokud se v ní vykoupete. Máme bohužel málo času, a tak jdeme jen asi hodinový okruh. Stejně si ale nenecháme ujít koupel v této říčce se zázračnou vodou. Jelikož s námi jde mnich, koupeme se v šatech. I tak je to nádhera. Karel připomíná, že ho v Praze známí strašili hady a lidožravými tygry. Tady se ale cítíme bezpečněji než v Praze za bílého dne, hada jsme viděli pouze jediného na silnici při naší cestě do Golden City, když se schovával v příkopě před naším džípem. Už zase naskáčeme do džípu a přes vodu a balvany kodrcáme na oběd. Odpoledne se jdeme podívat na stavbu chrámového komplexu na druhé straně za městem. Už teď nás ohromuje svojí nádherou. Vše zde je naplánováno přesně podle zásad Vastu (indická obdoba Feng Shui) kvůli energetické rovnováze. Už se těším, až se sem podívám příště. Bude to jistě lahůdka jak pro oko, tak pro duši. Po večeři máme volno, tak si jen tak povídáme na terase a je nám dobře. Jen při západu slunce se musíme natřít repelentem proti moskytům – pořádají totiž svou hodinku náletů. Český repelent na ně ale platí, to jsme rádi. Někteří se rozhodneme držet zítra celý den půst, abychom umocnili daršan, který je na programu pozítří. 11. 2. – den plný překvapení. Ranní meditaci od 6 hodin na čakry a Pranajamu a Pranakriju (pro neznalé věci – je to dechové cvičení) vede German z Ruska. Jeho způsob vedení nám všem moc sedne. Úplně nadšení odcházíme, abychom se záhy dozvěděli, že je změna plánů a že za chvíli máme nástup v jídelně, kde se bude konat HOMA – ohňový rituál a že poté jedeme hned na daršan. Zavládne všeobecné zděšení. Už dnes? Vždyť naše sváteční roucha budou ušita až večer. Jen já se raduji – jednak mám ráda překvapení a nevidím důvod, proč ne dnes. HOMA je obřad, při kterém za nás mnich obětuje božstvům pokrmy, květiny a vůně, aby je potěšil a vymodlil splnění našich přání a také úspěšný průběh daršanu. Většina z nás se cítí mírně překvapena silou energií, které během rituálu pociťujeme. Po jeho skončení máme půl hodiny na to, abychom se dali do gala a už nasedáme do auta, které nás veze do „Rajské zahrady“, kde jsme měli před pár dny posezení s Ananda Giridjim. Sedíme v kruhu před vilkou, ve které nás přijme Kalki. Panuje lehce nervózní atmosféra. Uvnitř budeme jednotlivě stručně představeni a poté se můžeme ptát na pro nás důležité věci. Nebudu se podrobně rozepisovat, o čem jsme mluvili, jen popíši svůj dojem ze setkání s Kalkim. Je to velmi sympatická, laskavá a usměvavá bytost. Mám dojem i z řečí ostatních, že nejen já, ale i oni dostali odpovědi na všechny své otázky. Všichni cítíme vděk a pohnutí. K českému národu a jeho karmě Kalki řekl, že již trpěl dost a že už by to mělo být jen lepší. Každému nakonec položil ruce na hlavu a požehnal. Zpět se vracíme radostní a zářící. Později k večeru mě pobolívá hlava, od toho mi Jana a Šárka odpomohou léčením – napojením na Kalkiho. Po večeři je mi už dobře, tak se jdeme s Martinou projít za vesnici. Mezitím se setmí, nebe je plné hvězd a cestu úplně jasně osvěcuje zářící měsíc. Je teplá letní noc. Při návratu okolo 23. hodiny je u naší ubytovny stále ještě rušno. Místní kluci spolu s mnichy hrají na malém hřišti volejbal. Mniši jsou zde všichni velmi mladí, nejstaršímu není ještě 30 let. Slyšíme místního kluka, jak křičí „… nahraj, dasaji“. Pod okny naší ložnice povykují a radostně tleskají až do jedné hodiny v noci. Pak vše utichá, jen jasná záře měsíce inspiruje k několika áriím hlasitého vytí psy z okolních chatrčí. 12. 2. ráno před šestou se probouzím, tentokráte s úplně čistou hlavou a radostnou náladou. Meditaci od 6 do 8 hodin vede opět Annie. Na programu je Pranajama a Pranakria, Čakra Dhayana a na závěr cvičíme pozdrav slunci. Dnes mě to baví a jsem ráda, že už mě nikde nic nebolí. Dopoledne máme volno, tak se chystáme do města. Dnes je svátek. Většina obchůdků má zavřeno, ale v našem oblíbeném s bižuterií nás muslimské děti vesele zvou dále. Koupím si cinkací řetízky na kotníky a taky dárečky pro neteře. Usmlouvám pěknou slevu a k obecné spokojenosti se přátelsky loučíme. Martina dnes nehýří, protože už včera, když jsem před večeří hodinku usnula, abych zahnala bolest hlavy, skočila s ostatními pro objednané bílé oblečení a při té příležitosti si přinesla další dvě sárí. Ušité kalhoty jí jsou v pase asi o 70 cm širší – dle místní módy se stahují tkalounem na příslušnou míru pasu. Jdeme na oběd, většina z naší skupinky už ukončila dietu a užívají si místní skvělou krmi. Libujeme si, protože tolik melounů, mini banánků a kokosových ořechů jsme ještě nikdy nesnědli. Úplně nejlépe zde chutnají ananasy – vůbec se ta chuť nedá srovnat s dovezenými do Čech a tak si jich každý den několik dopřáváme. Je to tu opravdový ráj – místní domorodci jsou velmi přátelští. Dnes máme posunutý program až na večer, tak jen počkáme do 3 hodin, než opadne největší horko a vyrážíme opět na trh, kde se nám líbí čím dál tím víc. Už se nestydíme komunikovat s domorodci a ani se neštítíme ochutnávat místní dobrůtky. „Smažené banánové šlupky v těstíčku chutnají skvěle,“ říká Karel a dodává: „toho bych se první den na nádraží v Madrasu nenadál, že mi tem smrad přestane tak rychle vadit!“ Vzpomínáme na dobře míněné rady od přátel doma, ať rozhodně nejíme nic na ulici. Přesto, že jsme toto pravidlo porušili hned třetí den, zatím jsme bez následků. Martina i já jsme si koupily další hedvábné sárí. Máme skóre 5:2. Před večeří se mi stala dojemná příhoda. Po celou dobu pobytu se o naše stravování stará Najdu. Je to bělovlasý muž asi kolem šedesátky, velice milý. Trpělivě nás nahání po celém areálu, ať se přijdeme konečně najíst. Při jídle nám otcovsky stále přidává, je velmi pozorný a naší skupinu si zvlášť oblíbil. Když jsem šla dnes na večeři, ostatní se pozdrželi, u brány jsem viděla, jak nás vyhlíží. Říkám mu: „Najdu, máš pro nás nějaké jídlo, jsme hladoví.“ To ho dokáže potěšit ze všeho nejvíce. Šťastně mu zazáří očička a řekne: „Já jsem připraven.“ Jdeme spolu po cestě do jídelny a on se ptá, zda už zítra odjíždíme. Říkám, že ano, jen dosud nevíme, v kolik hodin. Rádi bychom se ještě jednou vypravili do džungle. Říká, že má pro mě dárek, z kapsičky košile vyndává přívěšek s malinkou fotkou Kalkiho a podává mi ho s malou úklonou. Je to přesně ten přívěšek, který jsem si chtěla pořídit na památku včerejšího daršanu, jen jsem na něj dosud nikde nenarazila. Tak a je to jasný, stejně jsem tě Najdu podezřívala, že jsi převlečený anděl. ind03 13. 2. Dnes trávíme poslední den v Golden City. Začínáme v 6 ranní meditací – cvičíme pozdrav slunci a děláme dechové cvičení s Germanem. Poté se dozvídáme, že za okamžik bude přistavené auto, aby nás zavezlo za Ananda Giridjim, který s námi bude rozprávět. Vískneme si radostí, neboť jsme si jej velice oblíbili. Setkáváme se opět pod staletými stromy v nádherné zahradě. Naše otázky většinou směřují k tématu osvícení – jaká je nezbytná příprava a co následuje po. Ananda Giridji se nám trpělivě věnuje. Hodně se s námi směje. Na toto setkání přijela s námi i Anne – starší švédská učitelka intuitivního tance. Po skončení nám řekla, že tak fantastické setkání plné spontánního a přitom velmi hlubokého zájmu se svou švédskou skupinou nikdy nezažila. Velice často nám někdo v ašrámu sdělil podobné postřehy. Naše česká povaha plná humoru, spontánnosti a neformálnosti zde byla hodnocena velmi kladně. Ostatní skupiny byly sešněrovány vnitřní disciplínou, specielně Švédové. My jsme povahou velice podobní Indům, ale chybí nám jejich oddanost a pokora. Loučíme se s Ananda Giridjim plni silných dojmů, které tato osvícená bytost, naplněna trvale vnitřní radostí, v nás zanechává. Vracíme se do ubytovny, balíme své věci a musíme vyklidit pokoje. Odpoledne přijede další skupina, tentokrát to bude 40 Rusů. Čekáme na auto, které nás odveze do džungle. Už přivyklí místní poměrům, jsme trpěliví. Po dvou a půl hodině auto stále nikde. Mnich, který nás má na starosti, se diví, že jsme ještě tady. V tom přijíždí několika taxíky ruská skupina a tak se rozhodne poslat nás do džungle jedním z nich. Má intuice mi dává pocítit, že to nebude tak snadné. Jen co se asfaltka za vesnicí změní v kamenitou polní cestu, řidič začne dávat najevo svou obavu o pneumatiky poměrně zánovního auta. Po dvou kilometrech nás vysadí a tak musíme v úmorném vedru pochodovat čtyři kilometry k cíli. Tam měníme náš plán a místo dalšího hodinového pochodu k vodopádům sebou plácneme do nejbližší tůňky v léčivé řece. Bohužel tady nejme sami. Moderní Indové sem podnikají výlety a i teď tady je skupina asi třiceti lidí. Říkám bohužel, protože jejich vztah k přírodě je nulový. Všude odhazují neuvěřitelné množství odpadků. Nic na jejich chování nemění ani veliká cedule u příjezdové cesty oznamující všem návštěvníkům, že se nacházejí na území rezervace. Obecně v celé Indii je velmi špatný zájem o ekologii. Jen díky málo rozšířeným civilizačním výdobytkům a chudobě zde příroda ještě přežívá. Já s Martinou a Anne se vydáme výše po proudu, abychom se zde mohly koupat nahé. Asi po půl hodině si ale všimneme, že nás ze skály nad námi „špehuje“ skupinka asi deseti Indů. Gestikulujeme na mě, ať jdou pryč, ale jeden tlustý muž se evidentně této vzácné podívané nehodlá vzdát, tak si na sebe oblékáme trička, protože nechceme vyvolávat zbytečné konflikty, a pokračujeme v koupání se. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme připravení na smluveném místě k odjezdu. Auto nikde. Tentokrát nám čekání uprostřed posvátné přírody, kde již po staletí žilo mnoho svatých mužů v ústraní, vůbec nevadí. Pozorujeme západ slunce, meditujeme, zpíváme mantry a občas vysíláme modlitby do ašrámu, ať nám někdo pošle auto. Mezi tím se setmí. Tady v Indii je to mezi šestou a sedmou hodinou večer a poměrně rychle je tma. Protože začínáme mít hlad, požádáme místní domorodce o jídlo. Během půl hodiny nám připraví chutnou večeři – bílou rýži a dva druhy zeleninových, hodně pálivých omáček. Ještě než vše dojíme, slyšíme hučení motoru právě přijíždějícího auta. V ašrámu se nad námi ustrunula Annie. Bylo jí divné, že se nevracíme, když máme domluvené taxi do Pondicherry na šest večer, tak pro nás do džungle poslala auto. Všichni s tichou radostí konstatujeme, že je to fajn, když se nemusí nikam spěchat tak, jak jsme z Prahy zvyklí. Po návratu si Najdu nedá vysvětlit, že jsme už jedli, a tak musíme sníst ještě jednu večeři. Já s ní tajně vyběhnu za jídelnu, kde se venku na dvorku pod kohoutkem s odraženou vodou myje nádobí. Taky už pravidelně čeká několik mých psích přátel na zbytky. Tak teď na rozloučenou dostanou opravdu pěknou porci. Zdejší pejsci jsou vegetariáni a pochutnávají si i na pálivých zeleninových omáčkách. V devět večer odjíždíme, je nás o dva méně, protože Šárka a Jolanta se na pár dní vrací do Satyaloky, kde podstoupí jistou duchovně očistnou terapii a pak za námi dorazí do Pondicherry. Cesta, i když jedeme velmi pohodlným velikým autem, je úmorná, protože trvá šest hodin a je nás v autě namačkáno osm, a to včetně některých našich zavazadel (převážná většina se nachází přivázaná na střeše vozu). Směřujeme na jih, do Pondicherry. Je to příjemné přímořské městečko, které patřilo ještě před padesáti lety Francouzům. Zůstaly tady po nich některé větší budovy. Veliký počet budov zde zabírá známý ašrám, kde sídlila Sladká matka a Sri Aurobindo. 14. 2. Před šestou ranní po hodinovém bloudění našeho řidiče po městě dorážíme před náš hotel, který pro nás zajistil Laco (Slovák, který zde již dvacet let žije se svou ženou Italkou a učí na zdejší škole patřící k místnímu ašrámu). Náš hotel je úplně nová, moderní a velmi krásný budova, architektonicky vtipně řešená. Jde vlastně o galerii moderního umění, přičemž přízemí a první patro tvoří prodejní galerie plná obrazů a soch, inspirovaných jak zdejší tradicí, tak se zde nacházejí i moderní abstraktní díla, vše velmi dobré úrovně. Ve třetím poschodí se pak nachází obytná hala s kuchyňským koutem a jídelnou, ze které se vstupuje do třech krásných pokojů pro hosty zařízených střídmě starožitným nábytkem. Po schodišti z haly se dostáváme na střešní terasu, kde se zabydlujeme ve čtyřech malých pokojích s výhledem na nekonečný horizont oceánu. Po dalším schodišti se dá vylézt až na nejvyšší terasu, kde se opalujeme nazí. Vůbec jsme v indii s takovým luxusem nepočítali, a tak si první den, jen co se po cestě trošku vyspíme, nadšeně sdělujeme na terase naše dojmy. Nádhera … Judita volá do Prahy mamince a dozvídáme se, že je tam –15°C, což nás všechny pobaví, neboť my se tu musíme skrývat před neustálým slunečním žárem. Téměř stále se potíme a trošku nás mrzí, že je zde ve městě zakázané koupání. Odpoledne si prohlížíme výstavu v přízemí a pak vyrážíme do města na obhlídku. Náš hostitel je na Inda nezvykle robustní – je velmi přátelský a stará se, abychom měli komfort a netrpěli nudou. Odpovídá tomu i cena za ubytování – 350 Rps. za osobu a noc ve dvoulůžkovém pokoji, což je na místní poměry skutečně hodně. Ale nám se nechce teď hledat levný hotel a honit tam šváby, zůstaneme zde do 25.2. a pak plánujeme vydat se na tři dny na jih vlakem. Městečko je rozsáhlé, ostře zde kontrastují výstavní domy v koloniálním stylu s chatrčemi místních chudáků. I když se zde pyšní nápisy Pondicherry = čisté a zelené město, všude je dost špíny a odpadků, i když oproti jiným místům je zde vidět alespoň snaha po udržení pořádku. Každé ráno ženy zametají vchody do domů a přilehlý chodník. Poté vše spláchnou vodou a do mokrého vysypávají z rýžové moučky bílé ornamenty a mandaly. Je to znamení, že jsi vítán a po vstoupení do domu se budeš cítit dobře. Jíme převážně ovoce, které je zde levné a velmi rozmanité. Nejčastěji máme ananas, papáju, hrozno, mandarinky a hlavně banány, kterých jsme zde napočítali šest druhů. Nejvíce zde mají malé žluté banánky, časté jsou i malé nebo velké sytě zelené banány, které nežloutnou, viděli jsme však i červené. Městečko je plné obchůdků, ve kterých se dá sehnat asi úplně všechno. Karel, David a já ochutnáváme vše, co kde na ulici prodávají – nejčastěji je to něco smaženého, skoro vše nám chutná. Zatím jsme úplně zdraví, jak říká Kája, tak zdravá hovínka nemáme ani v Praze a my všichni svorně přitakáváme. Před setměním se ještě projdeme podél pobřeží, přičemž Indové jsou velmi komunikativní a jakmile se na moment zastavíme, už si chtějí povídat. 15. 2. Spí se nám tady skvěle. Ráno Karel s Davidem a Martinou vyrazí na trh pro novou várku ovoce a pak společně posnídáme. Vedrem zmožení, rozhodne se naše parta zůstat až do odpoledne v hotelu. Já vyrážím na průzkum do města. Ve všech pokojích, kde bydlíme, visí obrazy a mě zdejší prostředí inspiruje natolik, že nevydržím a v papírnictví zakoupím pastelky a gelové barvy. Nemají sice akvarelové pastelky, se kterými obvykle kreslím, ale za to škála gelovek to vynahradí. Teď už mi chybí jen skicák. Popisuji prodavači, co chci. Buď mi nabízí samostatné čtvrtky nebo blok, ale s velmi slabými papíry. Nakonec mi nabídne židli a před mýma očima vyrobí dle mého přání celý skicák s dvaceti kartony za 25 Rps. Indové jsou neuvěřitelní. Na ulici se tady šije, žehlí, čalouní nábytek, opravují kola, no prostě servis všeho druhu. Vracím se zpět do hotelu, protože na odpoledne nám majitel doporučil akci. Objednaným taxíkem odjíždíme na jižní konec města k malému přístavišti, zde nasedáme na loďku a ta nás veze na několik km vzdálenou pláž nebo lépe řečeno písečnou lagunu. Dnes již od rána zde studenti z vysokých uměleckých škol vytvářeli sochy z písku. Je to příjemný výlet, uděláme pár fotek soch z písku a pak neodoláme (je zde zakázáno se koupat, byť se nacházíme na pobřeží) a alespoň se brouzdáme po stehna ve slané vodě a pozorujeme západ slunce. Po návratu jdeme do blízké restaurace na pořádnou večeři. 16. 2. – neděle – úplněk. Už velmi brzy ráno je na ulicích nezvyklý povyk. Dnes je důležitý svátek. Ze všech hlavních chrámů ve městě vyvážejí božstva, aby je shromáždili na dlouhé dřevěné pódium na malé pláži o pár uliček dál za naším hotelem. Tato božstva zde mají pozdravit Matku Zemi. V 6:30 vyráříme autem do doků za městem, protože je pro nás připravena vyjížďka na moře rybářskou lodí. Asi 1,5 hodiny si prohlížíme Pondicherry z horní paluby už dosti vysloužilé lodi. Po návratu okolo desáté snídáme ovoce a teplé buchty, které dnes rozváží po ulicích celého města mobilní pekaři. Ostatním se kvůli horku zase nechce ven. Já vyrážím prozkoumat tu slavnost na pláži. Po hodině pro mě přiletím a naléhám, ať si tu nádherou podívanou nenechají ujít. Inspirováni vyrážejí se mnou. Po chvíli nás rozdělí davy svátečně naparáděných Indů. Všechny okolní uličky se proměnily v tržiště, kde můžete koupit vše od ovoce, smažených dobrůtek, sladkostí, obrázků božstev, bižutérie, hraček až po nádobí. Přes nával zde, jako ostatně všude, kde jsme dosud pobývali, není nikdo nervózní ani vzteklý. V pomalém tempu korzujeme okolo vystavených božstev. Je zde naparáděná socha Šivy, můj oblíbený Ganéša a ještě asi deset dvoumetrových ikon. Mnoho chudáků zde prodává kousíčky pevného lihu po jedné rupii, který se hází do malého ohýnku před božstvy a mniši nám za to nasypou do dlaně špetku posvátného prachu – ten si mázneme na třetí oko a na krk. Lidé zde zapalují talíře s obětinami což jsou květiny, ovoce, vonná tyčinka a podobně. Všude se zde prodávají nádherná paví pera. Scházím na břeh oceánu, kde se brouzdají poutníci a děti se snaží koupat. Vojáci se záchrannými kruhy hlídají, abychom nešli do vody dále než tak jeden metr. Občas se někdo dostane až za jejich záda, hned je ale odkázán do patřičných mezí. My běloši jsme tu oblíbení. Jedna mladá maminka s roční holčičkou mě zdraví „lady“, už jsme se setkali včera večer na pláži, kdy jsem si od ní koupila květinový řetěz, navázaný z poupat jasmínů, do vlasů. Říkala, že je vdova. Všechny Indky zde nosí ve vlasech čerstvé květiny. Jsou jako Tahiťanky. „Hallo Madam“, říká s úsměvem a podá mi tu svou nádhernou roční panenku, která se mě vůbec nebojí. Sama se přikrčí k zemi a čeká na vlnu, která ji za okamžik celou namočí od hlavy až k patě. Šťastně prská vodu, která ji vlétla do nosu. Sama je vlastně ještě dítě. Skotačí takhle asi čtvrt hodiny, ale já se už musím vrátit, protože máme naplánovanou odpolední akci. Chceme jet na koncert, kde bude hrát na housle Laco. Ukáže se ale, že Jana ještě není zpět. Čekáme i s taxíkem další hodinu a půl, když stále nepřichází, měníme plán. Propouštíme auto a jdeme do města, směrem k parku, kde se má konat veřejné malování obrazů studenty umění. Těsně před parkem potkáváme Janu. Opravdu se ve městě ztratila. Najala si sice po hodině bloudění rikšu, ale ten jí zavezl na druhý konec města. V parku akce již skončila a tak je naším dalším cílem okolí hlavního ašrámu. Procházíme nádhernou přilehlou uličkou plnou stánků s květinami, ovocem, svatými obrázky a soškami. Před vchodem do chrámu stojí živý slon, ozdobený zvonečky. Dokonce i na nohou na kotnících má cinkací řetízky. Na čele má bíle namalovaný ornament. Lidé si ho uplácí banánky či jinými pamlsky, za což se dotkne chobotem jejich hlavy a požehná jim. Pak se pomalu vydáme nazpět. Já jdu znovu s Anne na pláž a vidíme, že se božstva dala do pohybu. Pomalu se vrací do svých chrámů. Provázejí je poutníci a hudebníci. Začíná se stmívat … Večer krátce posedíme na terase a obdivujeme úplněk nad oceánem. Pak utahaní jdeme spát. 17. 2. Polovina party, tj. Martina, Kája, David a Jana, vstává okolo 6 hodiny. Chtějí se vypravit místním autobusem na asi 10 km vzdálenou pláž a konečně si zaplavat v oceánu. Já vstávám okolo sedmé. Právě vyšlo slunce, zacvičím si svou oblíbenou sestavu jógy a krátce medituji. Nahoře na terase provádí Anne také svou pravidelnou ranní jógu. Pak posnídám půl velikého granátového jablka. Sem do tohoto ráje tento druh ovoce prostě patří. I když není teď právě sezóna, podařilo se nám včera na trhu koupit tašku slaďoučkého manga. Nemůžu se vynadívat na svou levou dlaň. Na včerejší slavnosti jsem si ji nechala podle místních zvyků potiskat červenou hennou. Mám na ní krásné ornamenty. Ani při praní prádla barva zatím nepouští, tak sem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Před polednem se vrací Martina a ostatní z pláže. Protože se s Karlem trochu spálili na sluníčku, jedeme na plánovaný výlet do Auroville jen čtyři. Taxík nás veze za město, pak prudce uhne do leva a po malé silničce vjíždíme do džungle. Velice nenápadně se zde na ploše 20 km2 rozkládá komunitní město. Vzniklo na základě vize „Sladké matky“, aby lidé různých národností a vyznání mohli žít v lásce a pospolitosti. Žije zde mnoho národností – hodně Evropanů, Američanů, ale i původních obyvatel. Auroville je jakýsi koláč rozdělený na čtvrtiny. Jednu část tvoří rezidence, kde žijí v menších stylově rozmanitých osadách místní obyvatelé, nachází se zde také školka, základní a střední škola a též nyní úplně nově postavená i vysoká škola. Při výuce se především dbá na harmonický rozvoj individuálních schopností žáků. Patří sem také ateliéry místních umělců a taneční sály, neboť tanec všeho druhu je zde velmi oblíben. Návštěvník Auroville se zde může na několik dní ubytovat v některém z asi třiceti hotelů, které však nejsou právě levné. Další část patří zemědělství – pěstují se zde potraviny systémem ekofarem. Ve třetí části se nachází průmyslová zóna. Ve zdejších dílnách vznikají rukodělné výrobky z kůže, textilu a papíru. Vyrábí se zde dekorativní předměty, ale i lampy na solární energii. Ve čtvrté a poslední části jsou prezentovány všechny národnosti, které zde žijí - každá má svůj pavilon, evropské státy sdružily své prostředky a postavily „Music hall“, kde se konají různé koncerty. Přesně uprostřed města je vybudován Matrimandir = speciálně zkounstruovaná kulovitá budova, která z dálky vypadá jako „vystižená“ ze sci-fi filmů, sloužící k tiché meditaci. Její kulovitý obvod je potažen zlatými pláty, průměr budovy odhaduji na 100 metrů. Před její prohlídkou dostáváme pas, což je papírová kartička, která nás opravňuje ke vstupu. To, co spatříme uvnitř, nám vyrazí dech. Celá koule je uvnitř dutá – momentálně působí jako hrubá stavba, protože je zde všude spousta lešení – a my stoupáme po ochozu do její horní části, kde se za nenápadnými dveřmi má nacházet hlavní meditační místnost. Všude je šero. U dveří nám službu konající paní podá pár bílých ponožek a po jednom nás vpouští dovnitř. Nejprve mě ohromí silné bílé světlo. Vstupuji do sálu. Má kruhový půdorys s jehlanovitým stropem. Průměr podlahy je asitak 30 metrů, celý monumentální sál je z bílého mramoru, bez ozdob, jen uprostřed, na zlatém podstavci, který tvoří čtyři zlaté Davidovy hvězdy, trůní křišťálová koule, která má v průměru 70 cm. Po obvodu kruhu stojí 12 štíhlých sloupů z bílého mramoru. Na kouli dopadá ze shora světlo. Celá místnost září zlatobílým světlem. Omráčí mě posvátné ticho. Pomalu kráčím po obvodu místnosti a pak zaujímám volné místo v kruhu mezi sloupy na bíle potažených matracích. Usedám k meditaci. Vedle mě medituje jakási Indka v sárí a z druhé strany běloch neurčité národnosti. V místnosti tiše spočívá asi 40 lidí. Již mezi dveřmi jsem zaznamenala svůj změněný stav vědomí. Do očí se mi teď derou slzy – mám silmou emoci, něco mi to vše připomíná … Máme dnes ještě další akci a tak se zdržíme jen krátce a už dostávám od Anne znamení k odchodu. Anne má dnes 60. narozeniny a tak pořádáme večer ovocnou párty na zahradě, která též patří našemu hoteliérovi. Během cesty do města jsme stále posvátně mlčenliví. Musím říci upřímně, že jsem doposud nikdy nemeditovala v takovém úžasném prostředí. Nejpodobněji jsem energie vnímala při pobytu v Itálii na vrcholcích Alp, kam jezdím na jednu salaš občas meditovat. Tak toto jsme v Indii opravdu nečekali. Večerní oslava proběhal příjemně. Poté jsme utrmácení zalezli asi okolo jedenácté hodiny do postelí. 18. 2. Část party vstává opět po šesté hodině, aby se vydali na pláž. Mě vyhovuje ranní klid. Vstávám a při východu slunce a Anne na terase cvičím jógu. Ještě v noci dorazila Šárka a Jolanta ze Satyaloky. Okolo desáté se vydáváme na obhlídku obchůdků. Polední žár je na ulicích nesnesitelný a tak se okolo dvanácté vracíme do hotelu, kde v příjemném chládku trávíme čas klábosením a konzumací ovoce. Anne je na třetí hodinu pozvána na čaj k jedné malířce žijící v Auroville. Velmi mě tento projekt zaujal a protože chci získat více informací, připojím se k Anne. Taxi nás přiváží až k brance, za kterou se jako v rajské zahradě plné květin, palem a stromů rozkládá několik terasovitých vil postavených z tmavě rudých cihel. Nele – tak se jmenuje naše hostitelka – nás provede vzdušně koncipovaným, velmi pohodlně zařízeným domem, ve kterém žije sama se svými dvěma dcerami. Nele učí asi 20 hodin týdně na zdejší střední škole. Do této komunity přišla žít před osmi lety. Nejprve bydlela ve škole, protože dělala správcovou. Poté si pět let stavěla tento dům. Stavbu domu si musela zaplatit a pokud by se rozhodla jednou z Auroville odejít, dům zůstává majetkem komunity. Dnes už není tak snadné, jako před deseti lety, stát se členem komunity. Pokud má někdo vážný zájem zde žít, musí zde nejdříve bydlet po dobu minimálně jednoho roku. Na kratší dobu nedostane povolení, protože neustálý tok nových lidí by narušil zdejší organizační struktury. Každý takový čekatel zde má možnost bydlet v apartementu a musí, v oblasti dle své volby, pracovat pro komunitu. Je tady hodně dětí, a tak se mnoho lidí uplatní právě ve školství. Po zkušebním roce se může čekatel rozhodnout zůstat na stálo a dostává možnost si zde postavit dům. Po celém areálu se lidé pohybují na kolech nebo motorkách. Auta se zde objevují jen zřídka a patří jen návštěvníkům. Vládne tu velmi přátelská atmosféra. Je zde vidět na každém kroku tvořivou energii. Všichni se starají o ekologii, uprostřed džungle, žijí naprosto přirozeně. Loučíme se s Nele a naše taxi nás veze k Matrimandiru na meditaci. V klidu ji dnes vychutnáme celou hodinu. Po skončení si venku lehneme pod obrovský několik set let starý strom a necháváme své dojmy doznít. Poté se vracíme do hotelu – právě zapadá slunce. Celá parta je zase pohromadě a tak si vzájemně sdělujeme do noci své prožitky. Okolo desáté večer zvoní dole na ulici pekař s pojízdným krámkem. Kupujeme od něj na snídani fantastické koláče plněné kandovaným ovocem a oříšky. 19. 2. ráno opět okolo sedmé vyráží část naší party na pláž a zbytek okolo deváté do města – hlavně na trh pro novou várku čerstvého ovoce. Jen na pár hodin se mi na pláž nechce, tak jdu na nákupy poté, co si zacvičím na terase. Ve tři hodiny nasedáme do dvou taxi a jedeme do Auroville. Někteří poprvé. Bohužel se ale zdržíme o deset minut v centru pro návštěvníky a tak nás na meditaci nechtějí všechny pustit. Pouští pouze mě, Janu a Davida, protože už máme vstupní pasy od minulé návštěvy. Martině a Kájovi se nakonec podaří také projít, protože přijedou v prvním taxíku právě o těch deset minut dříve než druhé auto a tudíž stihnou absolvovat povinnou předmeditační prohlídku. Zbytek party se vrací druhým autem do hotelu. Pozítří (21.2.) je výročí narozenin „Sweet Mother (Sladké matky)“ a chystá se veliký daršan, proto se do města již sjíždí mnoho poutníků z celého světa. I tady v Auroville je to znát. Minule nás bylo meditovat u křišťálové koule asi padesát, dnes tři sta a ještě tak padesát lidí čeká venku na mimořádnou meditaci, neboť se všichni dovnitř nevejdeme. Z Auroville se vracíme po setmění. Ještě se po cestě stavujeme na trhu, kde hladově ochutnáváme různou zeleninu smaženou v oranžovém těstíčku. V jakési hospůdce si Kája dává placku a poprvé v Indii ochutnávám Masala čaj – je dobrý. Do hotelu se vracíme okolo osmé večer. Před vchodem do galerie je čerstvý výkop a jeden ze čtyřech dělníků nás upozorňuje, ať teď nepoužíváme koupelny a ať rozhodně neházíme do WC toaletní papír. Už jsme skoro všichni stejně přešli na místní zvyk – omývání se. K tomuto účelu je ve zdejších nóbl koupelnách u toalety nainstalovaná hadice s tryskou. Okolo deváté zvoní dole pekař. Do jedenácté hodiny dokončím na pokoji svoji třetí mandalu, kterou jsem přes den rozkreslila. Pak usínáme. 20. 2. Okolo šesté vstáváme a jdeme na místní autobus, který nás za 2,50 Rps. přiblíží k pláži. Je to ráj plný kokosových palem a kvetoucích keřů, patřící Auroville. Přístup sem mají jen obyvatelé komunity a jejich hosté. Nikdo to u brány však nekontroluje, tak bez problémů projdeme až na nádhernou písečnou pláž. Po ránu je tady málo lidí a my jdeme hned do vody, která se zdá být příjemně teplá. Nekonečná plocha tyrkysu, jen těsně u břehu se tvoří vlny. Užíváme si koupel a poté se opalujeme. V půl desáté se přesuneme k bambusové chýši, kde mixují výborné džusy z čerstvého ovoce. Ochutnáváme postupně všechny druhy. Poté se parta vydává zpět, já jsem rozhodnutá tu zůstat celý den. Mám s sebou kreslení, tak asi vznikne další mandala. Domlouváme si ještě společnou večeři v naší osvědčené restauraci na šestou hodinu večer. Poté zůstávám na pláži ve velmi národnostně rozmanité společnosti. Po další dávce koupání se ve vlnách zalezu do stínu palem a kreslím. Po chvíli se se mnou dává do řeči starší zajímavá dáma. Žije v Auroville a původem je Němka. V důchodu se odstěhovala sem a učí ve zdejší škole. Zve mě na sobotu odpoledne k sobě. Lidi z komunity jsou velmi přátelští (a komunikativní). Po čtvrté hodině jedu zpět místní autobusovou linkou do hotelu. Okolo sedmé jdeme na večeři. Tentokráte působí číšník úplně zfetovaně, poplete několikrát naše objednávky. Všichni se těšíme, že si dáme opět zdejší rozpečený chléb NAAN, číšník ale začne odporovat „… sorry, nemáme…“ a my rozjedeme svůj záměr a domáháme se chleba. On takový odpor evidentně nečekal a tak to jde zkusit do kuchyně. No a za 15 minut máme na stole ošatku plnou křupavých placek. Pomalu už chápeme, jak se to s Indama musí dělat. Martina se Šárkou se dnešní noc rozhodly spát na střešní terase. Venku je opravdu nádherně, nebe plné hvězd a svěží vzduch. Jediným problémem jsou komáři, kteří se po setmění opravdu snaží napít se krve bílých cizinců, seč mohou. 21. 2. Dnes je ve městě daršan. Dokonce přijede i prezident. Už včera se po městě gruntovalo a narychlo zedničilo a zdobilo. Přijedou davy Indů a tak my mizíme. Ráno nasedáme do autobusu směr Madras. Míříme do Mahabalipuram, sochařského městečka na pobřeží. Cesta autobusem je zážitek – nemají zde okna ani dveře, za to pan průvodce obchází za jízdy pasažéry a tužkou vypisuje jízdenky. Do našeho cíle je to dvě hodiny jízdy a jízdenky stojí 33 Rps. Autobusy i vlaky jsou po celé Indii levné. Naštěstí funguje řidiči kazeťák jen občas, neboť indický pop je velmi specifický. Zvláště si zde oblíbili vysoké pištivé hlásky žen a vše musí hrát na maximum. Zhruba po půlhodinových pauzách se na 15 minut rozječí všechny reproduktory. Umotám si špunty do uší z papírových kapesníčků, uši mám jenom jedny. Jana mě gestem prosí o kapesníček a postupuje podle mého vzoru. Místní chlapci si spokojeně do rytmu pokyvují hlavou. Mahabalipuram je půvabné městečko, i když špinavé, jako všechna ostatní. Procházíme uličkou lemovanou po stranách sochařskými dílnami. Každá slouží zároveň jako malý krámek. Můžete zde zakoupit božstva všech velikostí a velmi oblíbeným artiklem je to slon. Pronásledují nás obchodníci se vším možným. Jsou zde mimořádně neodbytní. Pokud nereagujeme na jejich nabídky, slevují postupně až na pětinu původní ceny. Nakoupíme pár drobností pro naše blízké domů. Okolo poledne přicházíme na krásnou pláž. Opravdu nechápu, proč se tady nikdo, mimo čtyř místních kluků, nekoupe. Neodolám a v tričku a kraťasech, abych nikoho z místních neurazila, skáču do vln. Voda je nádherně modrá a příjemně osvěží. David taky chvilku plave a pak se celá parta rozhodne vrátit se do Pondy, jak familiérně místní nazývají Pondicherry. Je 12:05 a přesně podle jízdního řádu přijíždí přeplněný autobus. Vtěsnáme se dovnitř. Protože z mých promočených šatů kape voda, je mi trochu trapně, neboť jsme k sobě přimáčknuti na těsno a tak osvěžuji několik Indů zároveň. Autobus nemá okna ani dveře a tak při jízdě silně fouká. Odnesu to lehkým nachlazením v následujících třech dnech. Celý zbytek odpoledne trávíme v příjemném chládku našeho hotelu. Okolo 18. hodiny vyrážím s Karlem do města hledat prodejnu CD, ve které jsme první večer koupili krásnou spirituální muziku. Prodejnu ani po dvou hodinách chůze nemůžeme najít. Zato se v naší oblíbené restauraci navečeříme. Tentokrát nám číšník, znalý našeho obrovského zájmu o placky, postupně nanosí asi šest druhů různých chlebů a placek. Až na jeden druh, který je spíše vaječná omeleta, jsou všechny vynikající. 22. 2. Vstáváme před východem slunce a jedeme na pláž, kde si dopoledne užíváme další nádherný slunečný den. Před polednem se přesouváme do stínu palem a pijeme džusíky. Pokoušíme se zamluvit si tady na pláži v chatičkách postavených z palmového listí nocleh na poslední dně noci před naším odletem domů. Díky daršanu je vše obsazeno. Dostáváme tip na vedlejší kolonii, kterou vede Ruska Táňa. Dveře jsou ale zamčené. Po poledni domlouváme u pláže dvě motorikši, které nás vezou do Auroville. Potřebujeme se zastavit na tržišti a podívat se na guesthouse, kde si Jana a Šárka zamluvily pokoj a kde zůstávájí až do 3.3., kdy letí domů. Bohužel i jejich rezervace nefunguje, tak trošku zklamaně jedeme do Matrimandiru meditovat. Po meditaci se ještě jednou zastavujeme na menším tržišti a nakupujeme ovoce – speciálně melouny, tady mají nejlepší z celé Indie. Hoši si v místní restauraci – bufetu, kde kuchař před zraky hostů patlá z těsta placičky, dají jídlo. U stolku se s nimi dává do řeči bodrý a na místní poměry dosti obézní bílý muž. Je z Ruska. Slovo dá slovo a z protějšího stánku volá Táně – své dlouholeté kamarádce, že tady má druzjá z Česka a ať nás ubytuje na pláži. Vše je domluveno a zítra ráno se máme hlásit u Táni. Stále nás ještě překvapuje, jak jsou tady fajn lidi. Okolo osmé hodiny se vracíme před náš hotel a Šárka zahraje nádhernou scénku pro naše rikša-řidiče, kteří teď chtějí místo smluvených 250 Rps na jednu rikšu 350 Rps. Předvádí jim, jak moc se dusila při jízdě po prašné silnici, že to nebyl žádný komfort. Jako židovský kupec s Indama licituje, až se sami dají do hlasitého smíchu. Odmění se jí poklonou, „clever lady – she is like real indian woman“ a sleví 20 Rps. na rikšu. S úsměvem se loučí a odjíždějí. Večer okolo deváté volám mamce, abych jí popřála k dnešním narozeninám. U nás v Čechách je něco kolem třetí odpoledne. Mamča říká, že je venku sníh a svítí slunce … 23. 2. Ráno při rozednění vstáváme a jen s Karlem jedeme na pláž domluvit nocleh. Ostatním se dnes nechce. Kuriózně jak já, tak i Karel jsme slušně nachlazení. Já mám rýmu a Karel chrapot a kašel. Ještě ke všemu se mi včera začal klubat zub moudrosti a tak mě bolí celá pravá půlka čelisti. Asi se rozhodl, že když mám dnes narozeniny, že je načase zmoudřet. Pokouším se mu domluvit kloktáním domácí slivovice, kterou jsme si na radu zkušených cestovatelů přibalila do batohu coby dezinfekci. Zatím stále zatvrzele bolí. Alespoň k tomuto účelu se snad ta slivovice hodí. Na zažívací potíže ji nebylo dosud třeba. Všichni se shodujeme, že příště už nic takového nepotáhneme. Při setmění pořádáme na terase u našich pokojů narozeninovou oříškovofruktariánskou párty. Jola slaví se mnou, protože má zítra narozeniny, ale už po půlnoci odlétá zpět do Švédska. Jana se Šárkou koupily u chrámu přes den překrásnou kytici velikých růžových lotosů. Zoubek ale bolí čím dál víc a tak okolo desáté odcházím spát. 24. 2. Od brzkých ranních hodin nemůžu bolestí spát. Domlouvání ani modlitby nezabírají. Nakonec poprosím Janu a Šárku o healing, ale ani po té necítím úlevu. Odpoledne už vyžebrám od Martiny prášek proti bolesti, protože ani homeopatika z místní lékárny nezabírají. Po prášku jsem ospalá a bolest otupí. Ve čtyři odpoledne odjíždějí Jana a Šárka do Auroville, kde se jim po dalších menších komplikacích nakonec podaří sehnat pokoj. Martina se s Davidem svezli s nimi na meditaci. Já s Kájou poleháváme. Jeho nachlazení dosáhlo dnes krizového vrcholu. Celý den leží a potí se. Zítra se stěhujeme na pláž, tak oba doufáme, že se nám udělá lépe. 25. 2. Kájovi je lépe, můj zub stále vytrvale bolí. Zkouším teplé i studené, ale nic nezabírá. Dopoledne mě volá Kája do haly, kde pro nás naše indické posluhovačky, které mají chuť s námi stále komunikovat, připravily oběd. Byly to jakési krupicové noky a pálivá omáčka. Soustrastně na mě cení zuby, posunky se s nimi už docela slušně dorozumíme. Gesty naznačují, ať si dám zlatý řetízek na krk, že odvede pryč tu bolest do země. Bohužel nosím jen stříbrný, ale i tak to vyzkouším. Karel na mě poté aplikuje své léčitelské umění, po kterém usnu jako špalek, za dvě hodiny se probudím a moje bolest téměř není. Výrazně se mi uleví a jsem schopná si sbalit věci. Naše původní čtyřčlenná parta se taxíkem přesouvá na pláž. Dostáváme přidělenou chýš na kůlech (opravdu nezapře silnou inspiraci pohádkou Mrazík), kam jen složíme naše věci a jedeme na meditaci do Matrimandiru. Před bránou se potkáváme s Janou a Šárkou, které na meditaci přijíždějí na kolech. Jdeme společně dovnitř. Ještě se domluvíme, že nás ráno na pláži navštíví. Po meditaci jedeme obydlet naší chýši. Steleme a natahujeme moskytiéry. Já s Martinou jdeme na chvíli řádit do vln. Je nádherná noc, nad námi je nekonečná hvězdná obloha a oceán je příjemně teplý … Ještě posedíme ve společné jídelně, což je veliký altán z palmového listí a povečeříme melouna. Pak se opět utvrdíme v tom, jak jsme rádi, že jsme se přestěhovali z hotelu do této romantiky s jdeme spát. Vlastně všichni, až na mě. Dávám se do řeči s malířem, který v jídelně pod ne příliš silným světlem maluje obraz olejovými barvami. Je až nezdravě vysmátý a velmi přátelský. Původem je z jedné ze Svazových Sovětských republik, ale už 16 let žije v Indii. Někde na západním pobřeží si postavil dům, který se jmenuje Úplňkový. Je mnich a momentálně putuje se třemi přáteli a indickým sádhu (svatý muž). Zve mě na čaj. Posedím asi hodinku u výborného mléčného čaje, který pro nás připraví asketicky štíhlý Ind středního věku, který působí, že je trošku mimo. Pokouší se na tranzistoráku najít nějakou tradiční indickou muziku a občas se mu to i daří. Z čeho jsou všichni tak vysmátí, zjišťuji ihned. Jen co usednu, zapálí si v široké kratší dýmce nějakou rostlinu (později se dozvídám, že je to hašiš) a postupně si všichni potahují. Sádhu mě pochválí, když odmítám. „Very good, very good“ a vyjádří se něco v tom smyslu, že kouření je špatné a hned vymění tlustou dýmčičku za cigaretu a zadumaně potáhne. Malíř mi ukazuje fotky ze svatých míst na severu Indie, která s různými svatými muži už navštívili. Pak se loučím a jdu do naší chýše ulehnout. Spí se v ní dobře, opodál burácí oceán. K ránu nás budí komáři, kteří pronikli pod naše sítě. Martina uspořádá hon ve své síti a slyším, jak počítá 12, 13, 14 … Poté spíme klidně až do chvíle, kdy nás první paprsky slunce začnou lákat ven. 26. 2. Vstáváme okolo osmé, tentokráte nemusíme spěchat, neboť k vodě a na pláž to máme tři minuty chůze. Snídáme melouna a jdeme se koupat. Jana a Šárka se už rozložily a vyčkávají nás na obvyklém místě. Dáváme si čerstvé kokosy, které až na pláž nosí starý domorodec. Mačetou odsekne špičku, naťukne malinký otvor do skořápky a vsune tam brčko. Po vypití nasládlé tekutiny pak dvěma záseky rozpůlí celý ořech a vydloube pro nás kokos a to vše za 6 Rps = necelých 5 Kč. Je šťastný, že udělal obchod – naše skupina se činí, většinou uděláme hned dva kokosy na hlavu. Před polednem se uchylujeme do stínu palem k bufetu s čerstvýma džusíkama. Po poledni jdou Jana se Šárkou na exkurzi do naší rezidence. Líbí se. Okolo čtvrté já, David a Karel najímáme rikšu a jedeme meditovat. Můj zoubek vytrvale pobolívá, dokonce i v tichu meditace se intenzivně dožaduje mé plné pozornosti. Pokouším se udělat si autoregresi a vidím sebe coby starého vlka, který si při boji poraní čelist. Moje bolest zesílí na sotva únosnou mez, poté trošku ustupuje a asi za 15 minut se výrazně sníží. Po meditaci se necháme vyložit naším „rikšákem“ v půl cesty na tržišti a v pouliční hospůdce ochutnáváme speciality, které před našima očima dovedně vykouzlí místní šéfkuchař. Všechno chutná báječně. Po jídle jdeme pěšky zpět na pláž. Cesta je mírně dobrodružná, je tma a okolo nás projíždějící cyklisté si s osvětlením kol nedělají hlavu. Ke spánku se ukládáme okolo jedenácté hodiny. 27. 2. Náš poslední den v Indii. Po ranní koupeli ve vlnách vyrážím do centra Pondicherry dokoupit ještě nějaké věci a vyměnit peníze. Nasedám u pláže do plného autobusu. Po chvíli jízdy dle místních zvyků zastavuje autobus u chrámu při cestě. Řidič vypíná muziku a průvodčí dle náplně práce vyskočí a u malého oltáře zapaluje obětní oheň, pomodlí se a rychle naskakuje zpět do rozjíždějícího se autobusu. Rozhlížím se po spolucestujících a koukám z okna. Pociťuji teď lítost, že odjíždím. Přes všechnu tu bídu, špínu a smrad je Indie rájem. Lidé jsou zde milí, usměvaví. Nikdo tady nezuří, není ve stresu. Jen jednou ohodnotil náš řidič taxi velice riskantní předjíždění protijedoucího vozu plivnutím z okénka na něj a mezinárodním citoslovcem „Tfuj“. Jinak si většinou řidiči vyjadřují svou nevoli jen významným pohledem do očí, toť vše. Už jsme si zvykli, že nás na každém rohu prosí někdo o almužnu. Nejčastěji jsou to nuzně vypadající bezprizorní děti nebo nemocní starci. Nelze obdarovat každého, kdo žádá. Tak rozdávám intuitivně – dětem drobné dárečky a bonbóny, které jsme pro tento účel zakoupili ještě v Praze, starcům po Rupce. Při návratu z města si ke mně v přeplněném autobuse přisedne stařík. Po chvíli ukáže na moje sluneční brýle a poté na své zakalené oči. Dochází mi, o co mu jde. Rychle v duchu vyhodnotím situaci. Dnes už to bez nich vydržím. Podávám mu je. Obřadně si černé „Lenonky“ nasazuje. Tváří se velmi pyšně. Musím říci, že mu moc sluší. Ještě mi šťastný jako dítě poděkuje a já vystupuji. V naší chýši je pozdvižení. Karel byl při chůzi ze sprchy ze vzduchu napaden dravcem a má na své holé hlavě znatelné škrábance. Později se dozvídáme, že na jené z palem hnízdí orlí rodinka a samička občas tímto způsobem brání mladé. Zvláštní je, že si vybírá vždy jen holohlavé. Okolo čtvrté hodiny se nasoukáme všichni čtyři do motorikši a jedeme na poslední meditaci do Matrimandiru. Dnes je konečně znatelný úbytek návštěvníků a tak vše probíhá v nádherném posvátném tichu. V přilehlém venkovním amfiteátru se na pátou hodinu ranní připravuje rituální obřad s velikým ohněm. Bude zde probíhat oslava založení Auroville. Děti zde roznášejí svíčky a do velikých košů připravují okvětní lístky pestrých afrikánů. Rádi bychom se také zúčastnili a viděli tak všechny obyvatele komunity pohromadě. Na cestičkách v džungli, kde je potkáváme, působí jako Elfové z filmu Pán prstenů. Většina má totiž dlouhé blonďaté vlasy a i na motorkách působí velmi ušlechtile. U brány se loučíme s Janou a Šárkou a jedeme do naší oblíbené hospůdky na večeři. Je s námi i Martina. Chvíli pozoruje kuchaře, jak do napálené pánve na hnědý olej klepne vajíčko, do toho nasype naběračku na drobno nakrájené zeleniny a poté odchází na druhou stranu silnice. Jdu za ní a ptám se jí, co je? Říká, že se jí z toho zvedá žaludek. Utěšuji jí, že to je typické pro vše v Indii. Na první pohled to opravdu nepůsobí vábně, ale jakmile to ochutnáte, zjistíte, že je to vynikající. Opravdu nakonec ochutná z mé porce a objedná si také. Vše zapijeme mangovou limonádou a pomalu se vydáváme černou nocí zpět na pláž. Zrovna je výpadek elektřiny v celé naší části města a tak batohy balíme při baterce. Ještě naposledy se jdu s Martinou koupat do vln. Teď večer je oceán rozbouřenější a voda příjemně teplá. Po půl hodině se vracíme do chýše, chlapci zmoženi řádnou večeří spí. Nám se nechce a tak jdeme do jídelního altánu, kde u velikého stolu naši ruští přátelé pořádají hostinu. I když jsme plné, musíme ochutnat restované baklažány a chutnou kaši z fazolí. Dnes vařil Gela, můj nový kamarád. Vyměňujeme si mail kontakty a dostáváme pozvání do jeho domu na západním pobřeží. Teprve teď při hromadné rozpravě docením naši povinnou výuku ruštiny, bez problémů si všichni rozumíme. Až do půlnoci se výborně bavíme. Gela říká, že ten, kdo jednou navštíví Indii, se navždy změní. Už pro něj není problém se sem vracet, všechno jde samo, i peníze na cestu přicházejí lehce. Shodujeme se s Martinou, že pokud to jen trochu půjde, určitě se sem brzy vrátíme. Jdeme na hodinku zalehnout. Ve tři ráno (28.2.) na hlavní silnici už bude v taxíku čekat Judita s Pepou a tradá na letiště do Madrasu. Pak už vše probíhá podle plánu. V 9:50 se naše letadlo odlepí od indické půdy a na obrazovce před sebou sleduji naši cestu přes Indii. Když opouštíme vzdušný prostor Indie, cítím lehkou nostalgii. ind02 Indie, moje lásko, chci tě poznat víc, tak už se těším na příště…     zpět na deníky z cest