regrese, kurzy, terapie

Deník z pobytu v Indii v roce 2005

Autorem letošního deníku nejsem já, ale můj partner Lubor, který mě na cestě do Indie doprovázel. Možná pro vás bude zajímavý pohled na Indii očima muže, a já bych se už stejně asi jen opakovala :) Míla
    Úvodem bych chtěl napsat, že je přirozené, že moje vnímání cesty do Indie bylo ovlivněno mým vztahem s Mílou. Přesto jsem se pokusil psát deník tak, jako by tomu tak nebylo, možná ke škodě věci. Myslím si, že "intimní" či "milostná" složka popisu té cesty nemá zde v tomto veřejném prostoru co dělat. Lubor     31. 1. pondělí Vyrážíme prvním metrem na letiště, kde se postupně sejde celá parta - 12 poutníků, kromě Míly všichni na své premiéře. Let je moc fajn, s Alitalia, jen naše těšení se na sličné letušky ústí ve smutné poznání, že do levných tříd nasazují v lepším případě vysloužilky, v horším letušáky - sličné, takže dámy si to užily. :-) Díky časovému posunu přistáváme v Dillí až v noci. První kulturní "šok" z Indie je zcela nečekaný - po odporných WC na letišti v Miláně nádherně čistý záchod v evropském stylu, s indickým průvodcem, který vás dovede až do kabinky, aby se ujistil, že jste našli, co potřebujete, a budete spokojeně vylučovat. Na letišti trávíme celou noc, protože do víru indického života je lépe napoprvé vyrazit za dne. 1. 2. úterý Ráno v 7 odjíždíme busem na nádraží v New Delhí, kde nás čeká dobrodružné vyjednávání s cestovní kanceláří (překupníky) o jízdenkách na vlak. Po neuvěřitelných dohadech o ceně, prokládaných občasným zvracením hlavního vyjednavače indické strany, evidentně si ujíždějícího na nějaké místní droze, ("Hele, von normálně hodil šavli!!!"), se dobereme přijatelné ceny a po několika hodinách čekání i slíbených lístků. Za zvláštní příplatek pak ještě jako bonus příslib, že se na zpáteční cestě hoši postarají o náš komfort (hotýlek, doprava na letiště). Navštěvujeme Bahá'í dům úcty - modlitebnu moderního náboženského směru Bahá'í, ve tvaru lotosového květu, kde si chvíli vychutnáme krásu vnitřního meditačního prostoru - poprvé, a pak ještě tisíckrát během pobytu zalituju, že se v těch nejzajímavějších místech vevnitř nesmí fotit, a provokovat v absolutním tichu všemi těmi motory své Minolty fakt nemám drzost. Na tržišti blízko nádraží pak můžu poprvé vyzkoušet své obchodnické schopnosti, začátky jsou vždycky těžké, ale cítím, že moje smlouvací chvilky teprve přijdou. Zjišťuju, že zdaleka ne každý rozumí "jemným finesám" :-) mého anglického vyjadřování, jak jsem je kdysi vybrousil v Británii, a nyní po letech oprášil. První úlek, že snad mluvím úplně blbě, vystřídalo poznání, že musím velmi, až na dřeň zjednodušit větnou stavbu, protože velká spousta lidí prostě chápe jen takové to "chci, mám, dej, jo, ne, to, moc, málo a nevím". Jakékoli pokusy o zdvořilejší vyjádření vedou k vytřeštěným pohledům a naprosté jazykové izolaci - takže se učím, kdy co říkat. :-) Večer konečně nastupujeme do vlaku (místo slíbené lepší 2. třídy je to 2. třída obyč, pan "Sorryjemišoufl" nás poněkud natáhl. Po chvíli jízdy usínáme. Tento expres nás poveze dvě noci a den až do Chennai (Madrasu).
Všeobecně: Jiný kraj, jiný mrav. Tak to tady platí dokonale. Takže blít na veřejnosti rozhodně není něco, za co byste se museli stydět, stejně tak vykonávat jakoukoli potřebu, pokud si zalezete trochu stranou. Co je naopak velmi neslušné a zaručeně vzbudí negativní reakci, je provádění manikúry na veřejném místě, vyzkoušel jsem nechtěně v bufetu nevalné úrovně, se zlou jsem se potázal. :-)
2. 2. středa Pohodová celodenní cesta nám umožňuje poznávat první chutě a vůně indického subkontinentu. Výhledy z oken jsou fantastické, neustále nabízené dobrotky vždy v pravou chvíli uspokojí hlad i zvědavost a spolucestující jsou skutečně příjemní. Jeden z nich, evidentně mistr v "pábení" se s námi po nějaké době dává do řeči. Není možné sem přenést, čím vším nám za tu cestu nakrmil uši, ale pokud by vše, co vyprávěl, byla pravda, vězte, že jsme měli čest s velkoobchodníkem ušlechtilým stavebním kamenem, majitelem kamenolomu, příslušníkem kasty, ze které pocházejí ministři jeho státu - prostě s velkým zvířetem. Rozvinuli jsme s ním velké plány na obchod s mramorem a granitem v Česku, čímž jsme zcela uspokojili jeho obchodnické i společenské touhy, a pak nás už zase nechal sobě samým. Přestože se docela cpeme a žádné velké hygienické předsudky si nepřipouštím, ještě jsem se nepos.... 3. 2. čtvrtek Probuzení do tajemných mlh, předměstí Chennai (Madras) a cíl cesty je tu, než se nadějeme. Přesouváme se místním busem na pěkné moderní autobusové nádraží, odkud se vydáme do naší základny - Mamallapuram (Mahabalipuram). S Mílou, Járou a Jitkou jdeme vyhledat "mámu" z loňska, ostatní se ubytují v hotýlku Green Woods (později přejmenovaného "U rychlých šípů" díky naprosté apatičnosti personálu, která je i na indické poměry unikátní). K naší velké radosti nacházíme "mámu" v pohodě, jen trochu zaskočenou naší návštěvou, protože po cunami už nikoho nečekala. Ukazuje se, že vlna zde nebyla tak ničivá, jak s velkou dávkou senzacechtivosti prezentovala světová média. Největším problémem zdejšího pobřeží je odliv turistů a dočasný zánik rybolovu. Městečko, jindy touto dobou obležené turisty, je poklidné, skoro se dá říct ospalé, kromě nás jen sem tam bledá tvář... Potkáváme se s naším kamarádem Danem, který nás seznamuje s velice zajímavým chlapíkem - sochařem Petrem Kavanem a taky s moc příjemnou hospůdkou Yogi. První koupání v oceánu - nádhera. Stále víc cítím, že mě Indie dostává v každé chvíli, že už v tom taky lítám. Nemá to tu chybu! 4. 2. pátek Ráno si jdu zaskákat do vln, po obědě jdeme obhlédnout půjčovny kol. Proti některým strojům se zdá být slavná Ukrajina závodním speciálem, ale nakonec seženeme jakés takés provozuschopné herky, které neváží půl metráku. Vyjíždíme na venkov navštívit Petra Kavana, v rovné krajině bez převýšení konečně začínám chápat, proč tu neznají přehazovačku - na nic ji nepotřebují: kopce tu nejsou a spěchat by mohl jedině blb nebo běloch. K vidění tu jsou tudíž celoodpružená horská (!) kola bez převodů.. Setkání s Petrem v jeho venkovském domečku je kouzelné, indický venkov je bomba a každému, kdo si chce Indii opravdu užít, doporučuju: Vykašli se na města, jeď na vesnici. Pohoda, vůně, krása a laskavost lidí, prostě ráj na Zemi! Vracíme se tak tak, abychom stihli zbytky denního světla, poslední kilometr už je na neosvětlených kolech v indickém provozu podoben hororu...
Všeobecně: - Počty psů se regulují samy pod koly aut. Když je situace neúnosná, přijede ras a psy odchytí. Jejich další osud asi nebude moc pěkný, takže toho nechám. - Posvátnost krávy je z velké části mýtem, moderní doba ji odsunula na periferii zájmů běžného Inda. Je fakt, že ke zvířatům se tu nijak náramně nechovají, ještě tak děti je mají rády. Kráva se tu určitě nemá líp než ostatní, zanedbaných zvířat uvidíte až hanba.
5. 2. sobota Ráno s čajem masala od "mámy", následuje řádění v příboji oceánu. Odpoledne trávíme zkoumáním městečka a odmítáním výhodných koupí všeho druhu. Večer nás čeká diksha na pláži, kterou nám dávají Jitka, Celia, Radek a Dan, kteří právě před pár dny absolvovali jednadvacetidenní proces v Golden City u Kalkiho. Zážitek je to krásný a silný, beze slov odcházíme spát. Poznámka: Diksha je (mýma očima) jakýsi rituál předání vysoké energie Univerza sloužící k přiblížení každého k jednotě a osvícení. Říkám to neuměle, kdo má zájem, ať se ptá těch, kdo jsou na cestě Mukti. Internet vysvětlení slov Kalki, Mukti atd. určitě taky nabízí, toto je deník, ne encyklopedie. :-) 6. 2. neděle Nádherný východ Slunce mě zastihne opět ve vlnách. Poté pospícháme do naší vyzkoušené půjčovny kol, kde nám hrdě ukazují připravených 12 strojů, jak jsme se včera dohodli. Vyrážíme totiž na výlet do 15 km vzdáleného městečka Tirukkalukkunram, nad kterým se vypíná impozantní kopec s chrámem na vrcholu - Eagle Temple. Bohužel ne všichni odhadli správně své schopnosti, někteří se také potýkají s prvními následky jiných stravovacích zvyků, takže nakonec vyráží pouze sedmičlenný peloton. I tak je to ale výlet hodnotný, městečko i chrám nádherné, v Šivově chrámu dole ve městě dostáváme s Mílou požehnání, opravdu moc milé. Ve městě znovu obdivuju indickou architekturu malých forem - domky a vily jsou vesměs k sežrání, podnikatelské baroko skoro nikde. Město má za sebou asi lepší léta, protože poměrně dost vilek je opuštěných a chátrá. Na ulici se chytře zbavuju prodavače bubínků lehkomyslným: "Hele, zítra ti za něj dám stovku!" (nabízený bubínek za 250) Jak "chytré" to bylo se ukáže za pár dní. :-) Po návratu učiníme šťastným majitele půjčovny, když mu zaplatíme i za kola, která nakonec zůstala díky odpadlíkům doma (musel je zajistit u kolegů). Nadšený naším smyslem pro fair play nám tiskne ruku a my se stáváme štamgasty. :-) Odpolední koupačku si zpestřujeme Járovým nafukovacím lehátkem, což u očumujících Indů vzbuzuje pravé nadšení. Večer se poprvé pouštíme do většího nakupování a já si můžu pořádně a naostro vyzkoušet své vyjednávací schopnosti a obchodnické finty. Spokojenost je na všech stranách, jak to má u správného byznysu být. :-)
Všeobecně: - Indie VONÍ! - Nový dům pořídíte tak za 1000000-1500000 Rps, což je asi 550000-800000 v korunách. Ale dá se pořídit bydlení i za pár desítek tisíc, když nepotřebujete zrovna vilu.
7. 2. pondělí Je čas hnout se na další plánované místo - čeká nás město Tiruvannamalai, jež se z východní strany opírá o klenot mezi kopci - posvátnou horu Arunačálu. Při přestupu v Chengalpattu mě zaujme impozantní postava, kterou okamžitě nazývám "majorem přes autobusy". Ten člověk v uniformě tam s razancí dirigenta organizoval na rušné ulici autobusy neskutečným způsobem - léty vybroušenými gesty každému ukázal, kde zastaví, načež do něj naháněl ty správné pasažéry a zase je vypouštěl do světa. Slíbil nám, že i nás posadí do toho správného, ale nakonec jsme zareagovali rychleji než on, takže si asi dodnes myslí, že jsme se ve své netrpělivosti vecpali do úplně špatného spoje, který nás odvezl do horoucích pekel... V Tiruvannamalai nás čeká vyřešení otázky noclehu v příštích dnech. Do ašramů přímo ve městě se nám nechce, protože úroveň služeb a ceny, které nabízejí, nám zrovna nevoní. Od Jany Šafářové máme kontakt na jakýsi ašram 9 km za městem, kde prý je to super. Jen si tak trochu říkáme, že co je super pro člověka žijícího ve Švédsku, bude možná taky dost "super" pro naše peněženky. Ale líná huba atd., takže jdu k telefonu, abych to zjistil. Gopi, člověk, který ašram Ananta Niketan založil a který se ozve na druhém konci šílené změti telefonních a jiných drátů, ze které by našeho revizáka odvezli rovnou do Bohnic, mě v mém podezření utvrzuje. Poté, co mi vychválí svůj ašram jako místo, kde je všem krásně na světě, kde se nám dostane veškeré péče a chutné krmě, se z něho snažím vydolovat cenu za to všechno, připraven nad sdělenou sumou protáčet panenky až do obrácení očí naruby. Gopi se evidentně zarazí a opatrně mi začne vysvětlovat, že při tom všem krásném, co se na nás u něj chystá, by snad bylo poněkud přízemní bavit se o penězích. S maximální možnou dávkou diplomacie mu vysvětluju, že ač je to přízemní, je to pro nás přeci jen dost podstatná informace a znovu se ptám na cenu. Gopi se ukazuje být diplomatem par excellence a opakuje mi jinými slovy totéž. Začínám chápat, že tudy cesta nepovede a my to budeme muset zariskovat s tím, že až dojde na placení, možná to s námi šlehne. A že to s námi šlehne, o tom jsem po tomto rozhovoru skálopevně přesvědčen, vědom si toho, jak veliký zájem na našich penězích tu má každý Ind, který nám něco nabízí - ó jaký omyl, ukáže se později! Gopi mi ještě říká, že on sám má plno, ale ubytuje nás jeho sousedka a kamarádka Jacqueline, která nám nabízí samozřejmě stejně skvělé prostředí a péči. Najímáme autorikši a vyrážíme vstříc indickému luxusu. Setkáváme se s Gopim a začínám tušit, že to bude všechno nějak jinak. Gopi je totiž miláček, ne, tohle nemůže být vydřiduch, který si postavil fabriku na peníze a nazval ji ašramem. Seznamuje nás s Jacqueline, Dánkou britského původu, starší velmi milou (a v tu chvíli se zdá, že velmi decentní) blonďatou dámou, která se nás okamžitě ujímá. Poskytuje nám přístřeší ve dvou pěkných domečcích a trošku nám říká něco o sobě, což nás velmi zaujme a tak si na pozítří domlouváme delší povídání o jejím projektu. Spíme v tom krásném venkovském útočišti jako koťata... 8. 2. úterý Vstávám před východem Slunce, protože si nechci nechat ujít, jak vystrkuje čumák zpoza Arunačály. Odměnou mi budou moc pěkné záběry a ranní koupel v oranžových a purpurových barvách. Máme čas na výbornou snídani, povídání s Jacqueline a Gopim i prohlídku ašramů. V 11 vyrážíme dojednaným autem do města (velká autorikša, kam se vejdeme všichni). Nákupy proviantu na výstup na horu nám zpříjemní cvičená opička v šatečkách, potkáváme se s Honzíkem, který sem dojel o nějaký den dřív než ostatní a vyrážíme vzhůru. Výstup prakticky začíná po procházce úžasnou zelení u domečku Srí Ramana Maharshiho, kouzelného místa s jedním milým mnichem, který se o ně stará a kterého jsme měli možnost pozorovat při obřadném čištění a zdobení sochy Ganéši. Zde poutník nabere síly a léčivou vodu a vydává se vyprahlým úbočím po cestičkách mezi žulovými balvany vzhůru k tajemnému vrcholu. My s Mílou čekáme, až bude na této straně hory stín. A, co bych to nepřiznal, taky chci být z dosahu Honzy, kterého mám tolik rád a který mě dnes tolik ruší svým nepřetržitým proudem slov, jež se z něho sypou jako prosby žebračky na trhu v Mamallapuram. Stoupáme v příjemném pozdním odpoledni pohodovým tempem a za něco přes hodinu a půl dosahujeme vrcholového sedla, kde se sejdeme s některými z kamarádů. Je akorát ten správný čas tasit foťáky a pokusit se zachytit atmosféru zapadajícího Slunce. Honza se ještě nevyprázdnil, má dnes povídavou. :-) Ale zase díky němu se po prohlídce vrcholu vydáváme na skvělé místo k přespání, které minulé noci objevil - žulovou plotnu asi 80 výškových metrů pod vrcholem, kde se ukládáme ke spánku. Jak se ukázalo, bylo to místo k nezaplacení - zatímco ti, kteří se pokusili přespat těsně pod vrcholem, byli celou noc otravováni "oddanými", my měli klid. Ještě fotím večerní a noční Tiruvannamalai a jdeme spát. Honza tu hubu ještě nezavřel. :-( 9. 2. středa Probouzíme se do mlhy - tajemný mrak si češe čupřinu o horu, vrcholek nevidět, Slunce jen tuším. Přesto si šteluju foťák, co kdyby? A taky že jo - sluneční paprsky začínají mlhu opatrně rozpouštět a vznikají neskutečné hry žlutooranžového světla a bílých chuchvalců. Vydáváme se vzhůru na vrchol, kde nás čeká setkání s bábou a "oddanými" Kdo je bába, vysvětluje Míla v loňském deníku. Kdo jsou "oddaní" - a proč v uvozovkách - vysvětlím teď já: Původně to bylo tak, že o bábu se skutečně starala hrstka oddaných. Jenže vydělat chceme všichni a tihle hoši, respektive jejich krajané, jsou v tom opravdu dokonalí, a tak přišli na jednoduchou myšlenku: Když si vezmu na sebe oranžový hadr a budu se tvářit dost svatě a důležitě, trouba z Ameriky, Evropy nebo Japonska bude vědět prd, jaký já jsem mnich. A když se to těm bledulím dostatečně zdůvodní a správně podá, budou cvakat jako mourovatí a ještě se klanět. No a tak začali chlapci celou tu legraci na vrcholu pořádně organizovat, tvářit se, že každý jejich i váš pohyb má přesný rituální význam a za to, že vám poradí jak a co, abyste to nezvojtili, a pohlídají vám sandály, si nezapomenou říct o - oběť, dar pro bábu samozřejmě. "Ne, já z toho fakt nic nemám, to všechno je na nákup obětin a rýže pro bábu. Ale kdyby se vás, až půjdete dolů, někdo z mých kolegů oddaných ptal, kolik jste mi dali, tak ani muk! To je naše tajemství!" bijí se upřímností v prsa a vy, kdybyste nebyli varováni (díky, Jacqueline :-) ), byste jim to snad i sežrali. Takhle stačilo použít taktiku "já tu nejsem poprvé a moc dobře to tu znám a vím, o co tu jde" a oni dali pokoj. Ukazuje se, že k bábovi se dostaneme až po obědě, takže máme s Mílou celé dopoledne na to, abychom seděli ve skalnatém zákoutí pod vrcholem hory, pozorovali okolní nádhernou krajinu z té výšky a meditovali. Tyhle chvíle byly jedny z nejkrásnějších v Indii, Arunačála je hora hor. Nakonec přecijen absolvujeme rituál zpívání manter bábovi a přijímání různých pokrmů a nápojů proměnlivé chuti, kvality i míry svatosti. Hranice už mám hodně posunuté, takže mi nevadí ani vypít vodu, kterou údajně omyli bábovi nohy, koneckonců, ten člověk už musí být za ty roky prakticky sterilní. Pak ještě krátký rituál na samém vrcholku hory, pokrytém vrstvou spáleného ghí a nádherně vonícím. Také jsme byli svědky bitvy mezi oddanými o karimatky, které jim tam naši kamarádi nechali - paralela s chováním makaků je v tu chvíli neodbytná. Následuje cesta dolů, moc příjemná, rozloučení s horou i Maharshihovým domečkem, setkání s krásným svatým starcem v parku pod horou a vracíme se do ašrámu k Jacqueline a Gopimu. Jacqueline nám vypráví o svém projektu ašramu Cosmic Airport - místa vědomého rození dětí, čerpání duchovních sil a vědomého umírání. Protože to jsou témata, která nás s Mílou velmi zajímají, je nám Jacqueline stále milejší a bližší. Jdeme spát s velkou radostí v srdci. 10. 2. čtvrtek Myslíme na to, co nám včera říkala Jacqueline. A když pak začneme louskat její knížku o partnerských vztazích, kterou nám věnovala a kde se mj. vyznává z toho, že se v jejím životě rozhodovalo o tom, zda bordel, nebo klášter, a že velmi čerpá z tantry, je rozhodnuto: Tuhle paní pozveme určitě do Prahy, aby se o ní dověděli další. A tak to taky hned společně upečeme - Jacqueline tu ještě nikdy nebyla, takže ji to láká. Také s Gopim si pěkně popovídáme, nebyl by problém v jeho ašramu s nádhernou meditační místností udělat jakýkoli pobyt. Škoda jen, že ty letenky jsou tak drahé, to by bylo za všechny Cholíny. :-) Pomalu se blíží loučení a přichází krásný "šok" - něco zcela netypického pro Indii. Konečně se dostáváme na otázku ceny a to, co se dovídáme, nám vyráží dech: "Zaplaťte, kolik si můžete dovolit. Kolik si myslíte, že nám můžete dát jako dar, aniž by vás to zruinovalo." Krásný princip a krásní lidé, nemusím asi podotýkat, že jsme ani na chvíli nezaváhali dát jim to, co se jinde obvykle platí. Pak ještě skupinové foto a odjezd na autobus domů, do Mamallapuram. V podvečer se ještě pořádně vyblbneme v ten den zvlášť silném příboji, dáme skvělou večeři v Yogi a pak už si jen nechám zdát o prožitcích minulých dnů. Zbytek party dal vale hotelu Green Woods a přesunuli se do protějšího Vinodhara Hotelu. Rychlej šíp je z toho asi smutný, ale jejich servis byl fakt šílený. 11. 2. pátek Ráno kolem páté nám přetrhává spaní pekelný randál - trubky a bubny, muzika, zpěvy. Dovídáme se, že jde o součást předsvatebního veselí u sousedů. Posnídáme zcela nezralý meloun (stačí si představit, že je to salátová okurka a docela si pošmáknete. :-) Naši kamarádi, co s námi bydlí u "mámy", už nějak nejsou schopni dál snášet komfort jejího příbytku a stěhují se do hotelu. Abych ji trochu rozveselil, že přichází o kšeft, kupuju zaručeně pravého kamenného slona, výtvor jejího syna, ani moc nezkoumám, není-li náhodou ze sádry, nekupte to za 50 Rp. Čteme si v knížce od Jacqueline, v podvečer se přesouváme do města, kde vyvoláme v hospůdce "U prasáčků" trochu veselého pozdvižení, když se pokouším zachytit na film její úžasně ušmudlaný interiér. Pak vyrážíme do obchůdků uhádat další skvělé ceny za zboží prvotřídní indické kvality. Máme štěstí a daří se nám vybrat krásný prstýnek pro Mílu, který ji chci koupit coby zásnubní. S majitelem obchůdku, kde k tomu došlo, Kašmířanem Rádžem, si skvěle pokecáme a velmi se skamarádíme. Nakonec dělám ještě sobě radost dvěma kouzelně znějícími tibetskými mísami. Před odchodem do pelechu ještě volám Táně do Auroville Beach, jestli u ní můžeme bydlet, až tam pojedeme. K naší velké radosti nám říká, že její kemp byl sice cunami zničen, ale už jej vybudovali znovu a těší se na nás. 12. 2. sobota Den plný slunění, odpočinku, večer si pak vychutnáme kouzelný západ Slunce v prostorách skalních chrámů v centru Mamallapuram. Cestou domů zachraňuju ze silnice nádherného nosorožíka - má asi 60 mm a bezmocně se zmítá na zádech v jízdní dráze. Jdeme spát a zatím co nám se zdají krásné sny, o několik chalup dál kdosi z místních nevydržel tíhu života a oběsil se. 13. 2. neděle Celý den se ve vesnici troubí a chodí parta bubeníků s křížem, aby zahnali zlé duchy, to kvůli té sebevraždě. Vydáváme se na procházku po okolí - na konci naší ulice je krásný skalní chrám, dál směrem na jih objevujeme úžasný jehličnatý les přímo na pobřeží oceánu. Představte si písečnou pláž porostlou světlým vysokým lesem, písek pokrytý odumřelým jehličím, jenom ticho, zpěv ptáků a kdesi v dáli slabounké hučení příboje - úžasný meditační prostor. Zjišťujeme ovšem, že lesík není až tak liduprázdný - útočiště zde našla skupina kočovníků v primitivních chatrčích. Vypadá to trochu jako skautský tábor. Odpoledne ve městě potkáváme nádherného dědka - žebráka s opicí na rameni. Nabízím mu 2 Rp, že si ho vyfotím, dědek se vzteká, že je to málo, že chce 20. Podotýkám, že standardní žebrák je vděčný i za rupku! Chvíli se dohadujeme, ale nepřesvědčím ho. Večer se zastavíme u Rádže, je z Míly evidentně celej pryč, takže nám dělá fakt skvělé ceny, čehož samozřejmě využíváme. Do vesnice se vracíme po setmění po pláži, na cestu nám svítí úžasný "turecký" srpek měsíce, za což jsme vděčni - jednak je to romantické a pak, pomáhá nám to vyhýbat se všemožným výsledkům trávicího procesu, jedno, zda lidským či zvířecím. 14. 2. pondělí Ráno vyrazíme brzy za ostatními do města, protože dnes nás čeká výlet do Pondicherry, zkráceně Pondy. Cestou na autobus učiním druhý pokus o přesvědčení včerejšího žebráka, že 2 rupky jsou taky peníze, dědek názor nezměnil, ani neslevil. Fotím ho tedy přes jeho lamentace; když vidí, že holub na střeše je ten tam, spokojí se s vrabcem a mnou nabízená dvourupka končí v jeho hrsti. K naší nelibosti se nám však nedaří dočkat se ve městě přímého busu, dovídáme se, že většina z nich na náměstí nezajíždí, ale jedou jenom na okraj Mamallapuram, proto se taxíkem přesouváme tam (abychom se právě v té chvíli minuli s autobusem, který konečně na to náměstí jede). :-) Nakonec se nám to nalodění nějak podaří a za nějaký čas vystupujeme v Pondy, abychom se s pomocí motorikš dokodrcali do Auroville Beach. Ubytujeme se v překrásném kempu Waves, který patří Rusce Táně. Ta nám vystavuje Guest Passes, na které se nám podaří dostat v Auroville do Matrimandiru na meditaci. Matrimandir je úžasné meditační centrum komunitní vesnice Auroville, kde probíhá již od 60. let jakýsi utopický projekt života mnoha národů v míru, jednotě a spolupráci. Jedná se o velmi zajímavou komunitu s propracovaným systémem fungování, vlastním školstvím, zdravotnictvím, zemědělskou a řemeslnou výrobou atd. Samotný Matrimandir je jak stavba z kosmu - zlatá koule s meditačním sálem, v jehož centru je 70 cm křišťálová koule osvětlená slunečními paprsky, jejichž svazek k ní vysílá soustava automaticky se natáčejících zrcadel. Meditace zde byla moc hezká, jen mě trochu rozladilo, že mi místní dohlížitel nedovolil si lehnout. Večeříme v hotýlku vedle Tánina kempu, který si pro milou obsluhu oblíbíme i pro další dny - obsluhuje hezounek a nebo "bak-bak" - chlapík, který místo řeči vydává takovýto zvuk a u toho se všelijak šklebí a pitvoří. 15. 2. úterý Koupačku na úžasné pláži nám zkazí střep, který si Honza vrazí do chodidla. Dáme se do ošetřování, je mu dost blbě. Odpoledne se mu trochu uleví, mezitím já konečně dostávám tu obávanou cestovatelskou sr... Půjčujeme si fichtly a vyrážíme na večerní meditaci do Matri Mandiru. Zde dostaneme od paní Důležité spucunk za pozdní příchod, s tím, že kemp Waves je touto nekázní proslulý. :-) Zpátky na fichtlech potmě, svítí to asi 5 m před vás, takž občas to dobrzdit před dírou nebo "přejetým policajtem" (mají je tam taky) je docela zážitek. Neméně skvělým zážitkem je průjezd písečnými dunami po pláži, tak toto je tedy Dakkar!
Všeobecně: Jezdí se vlevo. Kdo má ovšem dost kuráže a silný klakson, může i vpravo - nikoho to nerozčílí a vyhnou se vám. Není problém jet v protisměru po dálnici, dělají to tak i autobusáci, indický řidič počítá s každou situací a téměř vždy ji zvládne. Místo výstražného trojúhelníku v případě poruchy se používá pořádně velký šutr - to si rozmyslíte nevyhnout se. Na cestě si zvyknete, že přicházejí situace, kdy si jen tiše říkáte: Tak tohle už musí skončit bouračkou. Neskončí, oni se vyhnou vždycky. Předjíždí se klidně v nepřehledných zatáčkách, vždycky se všichni vejdou.
16. 2. středa Když už mám toho fichtla a v něm nějaký ten benzin, projedu se za úsvitu do jedné ze sousedních vesnic, abych nakoupil výborné banánky na snídani a vyfotil zadumanou ranní silnici oděnou v oranžový prach. Vracení fichtlů se mění v neskutečný rituál, kdy vše je třeba několikrát zapsat a podepsat, nakonec podávám peníze levou (!) rukou, což je samozřejmě špatně, a jsem nucen to udělat znovu a pravou. :-) Pak jdeme na bus a vyrážíme si prohlédnout Pondy. Je to moc příjemné město s krásným trhem, jednou úžasnou prodejnou CD a neméně úžasnou pizzerií hned vedle, škoda jen, že mě tak pronásledují ty moje střeva. :-) Naditým batohem plným nákupů budíme pozornost, tak na zvědavé indíky volám: My se nestěhujeme, to je nákupní taška! Zcela nečekaně mě tu dohoní karma v podobě onoho prodavače bubínků zpod Eagle Templu: Našel si mě tu a celý den pronásleduje výčitkami: "Tys mi slíbil, že ho koupíš za sto. Teď ho musíš koupit!" To je zapeklité, já ten krám nechci. Abych zachoval aspoň zdání, že bych o tom uvažoval, nasazuju zcela nesmyslnou cenu: "Za dvacet ho koupím." To mě zachrání - on není ochotný stáhnout něco z té stovky a ani já mu už vstříc nejdu, takže to po hodině marných pokusů vzdá. Neříkejte nic, co by mohlo znít jako slib! Večer v kempu nám Rusové ukazují fotky, jak proběhla pohroma cunami a vyprávějí o tom, jak to tu bylo. Ani v této oblasti se nedělo nic až tak hrozivého, ovšem o kus dál na jih už jsou místa a městečka, kde byly tisíce mrtvých. 17. 2. čtvrtek K snídani si v hotýlku dávám radši jen holou rýži, nejsem v tom sám, Hanka se náhle zelená zvedá a se slovy: "Není mi dobře" odchází zvracet. Zatímco je pryč, přišourá se Bak-bak a zjišťuje, kdo ke komu patří a která žena je eventuálně nezadaná. Zjišťuje, že Hanka, a projeví zájem oženit se s ní. Ptá se, kolik stojí letenka do Česka, odpověď jej rozesmutní. Když mu ale radím, že levnější a sportovně hodnotnější je to na kole, znovu se mu vrací optimismus a prohlašuje, že teda jo, že se za Hankou na tom kole vydá. Když se holka vrátí z WC, je už vše dohodnuto a ruka v rukávu. Dodnes ji spolehlivě poškádlí, když na ni uděláte: bak-bak! Na pláži se odehraje obvyklá scénka - čumílkové si přišli sednout až k nám na deku a veškeré slušné pokusy je odehnat se míjejí účinkem. Prostě si sednou o metr dál se slovy, že pláž je všech a kdesi cosi. Nakonec zabírá osvědčená taktika: česky zařvu, že jestli okamžitě nevypadne, tak dostane přes držku. Tohle zabere vždycky - ve skupince je vždycky aspoň jeden hoch, který si nepřeje žádný konflikt, a ten už svoje kumpány se slovy: "hele pojď, nemá to cenu" odtáhne. V podvečer balíme, loučíme se s osazenstvem hotýlku i s Táňou a vyrážíme na bus do Mamallapuram. Jeden domorodec v kempu nám dá cennou radu: V Indii se nejlépe do autobusu dostanete, jste-li běloch, tak, že si jej stopnete. Stoupneme si tedy na silnici a když jede dálkový bus s naší destinací, mávám na něj - fakt to funguje a za chvíli už jedeme! V autobuse si fotím moc krásnou holčičku, v M. se stavíme na hotelu u kamarádů, zjišťujeme, že zatímco Hance se ulevilo, zvrací zase Jitka. Já zase pro změnu běhám celou noc. :-) 18. 2. pátek Odpočinkový den, stejně pro své potíže nezvládám nic než koupání a četbu Jacquelininy knížky. 19. 2. sobota Vyrážíme do Nemamu za Amou do jejího ašramu. Zúčastníme se daršanu, je to dost dobré divadlo a mě napadá cosi o kultu osobnosti a zbožštění konkrétního člověka - úplně mi to nesedí, ale beru to jako hru a tak to i přijímám. Koneckonců je to hra hezká a působivá. Jen mě zaráží, že jsem s tímto pocitem zcela osamocen. Cesta zpátky nočním Madrasem je horor, na to jsem nebyl připravený. Několik hodin pekelné dopravní špičky, troubení, kraválu a smradu, těším se do postele. Cesta domů je zpestřena ještě rvačkou v autobuse, že uvidím Indy, jak si dávají pěstí a kopačky do držky, to jsem fakt nečekal. Zabrala mi Smecta od Zdeničky a je mi konečně líp. 20. 2. neděle Odpočíváme, koupeme se, čteme, vaříme si brambory, prostě pohoda. Večer uléhám s lehce bolavým nosohltanem - co to má být? 21. 2. pondělí Ráno se vydáváme s Mílou na druhý výlet do Pondy - chci si to město ještě trochu užít, moc se mi ten francouzský koloniální styl líbí. Výlet se povede, vidíme moc pěknou botanickou zahradu, zajímavý zápaďácký obchoďák Nilgeri Shop, posedíme v rozjímání v katedrále Neposkvrněného početí... Nakupujeme krásná CD, Míla si kupuje skvělou zpívající skříňku s mantrami. Jen mě bolí nosohltan čím dál víc, je mi hůř a hůř a dostávám teplotu. Zaplať bůh za rikšáky, dnes jim konečně dáváme vydělat, pěšky bych to nedal. Vracíme se domů narvaným busem, pouštím sednout těhotnou Indku, což ji dost potěší, není to tu zvykem. V Mamallapuram se cpu cibulačkou, česnekem a čajem s citrónem a zázvorem, horečka stoupá.
Všeobecně: Každý, kdo vás bude varovat před cesto do Indie, bude operovat hlavně strašnou úrovní hygieny. Bude i nebude mít pravdu. Je fakt, že asi žádná potravinářská provozovna by nesnesla naše měřítka a hygienik z EU by zcela jistě zaplakal. Na druhou stranu osobní hygiena je dost propracovaná. Indové se hodně myjí a tomu je vše přizpůsobeno. Tak zjistíte, že onen obávaný "turecký" záchod - "šlapky" je v kombinaci s tekoucí vodou a polévacími nádobami vlastně hygieničtější zařízení než naše veřejné WC. Že narozdíl od ČD vlaky Indian Railways mají na celé téměř třítisícové trase neustále čisté záchody s tekoucí vodou až do cíle. Odpadové hospodářství mají taky vymakané - binec zůstane na ulici, kde jej zlikvidují divoká prasata a krávy - sežerou všechno, jakýkoli zbytek i obal. Co nesežerou, čas od času bývá smeteno na hromady a odvezeno popeláři, nebo spáleno (myslím, že slovo dioxin v těch končinách ještě nikdo neslyšel. :-)
22. 2. úterý Ráno si nechávám uvařit od mámy kotel čaje a zabalím se do spacáku, abych se vypotil. Zatímco v Česku zuří chřipková epidemie, já jsem si pro chřipku dojel až do Indie. :-) K večeru se trochu vzpamatuju, připravíme s Mílou ovocný salát a dobrotky na rozlučkovou párty (a zároveň oslavu jejích narozenin) a vyrážíme do města za ostatními, Míla nese salát v nerezové nádobě amforovitého tvaru, což je tradiční nádoba, kterou používají indické ženy na přenášení vody atp. Zřejmě je naprosto exotické, že by se touto prací zabývala bílá lady, takže Mílin průchod městem s onou nádobou u boku vzbudí hotový poprask. Ve městě se jdeme rozloučit s Rádžem, pak ještě jdu pro Jarku usmlouvat cenu kytary k místnímu výrobci. Bohužel za ni chce neúměrně moc, je to neskutečný krám, tak jako dekorace na zeď, ne jako hudební nástroj. Pokouším se mu taktně naznačit, že tento výrobek se mu zrovna nepovedl, není schopen to pochopit, má za to, že uplácal dokonalou kopii Gibsona. Je mi ho líto, ale nedohodneme se. Když odcházím, ještě mě hodně dlouho pronásleduje jeho žena a skuhrá, že je zle, že cunami a vůbec, fakt je mi jich líto, ale proto ještě nemůžu přesvědčovat Jarku, aby ten vrak koupila. Potkáváme Rychlého šípa z Green Woods, je trochu sjetý a tak má povídací, je hodně smutný z toho, že odjíždíme, zve nás na ráno aspoň na snídani, což nemůžeme přijmout, protože bychom na ni mohli čekat taky do oběda. Pak už zasedneme všichni na terase hotelu do křesel a slavíme, nijak bujaře, všichni jsou trochu utahaní. 23. 2. středa Balíme, jedeme rikšou do města, kde dohodneme mikrobus do Chennai, čímž příjemně překvapíme zbytek party. Poslední stisky rukou, pohledy na Mamallapuram a už nás silnice odnáší na sever. Spouští se mi pekelná rýma. Na nádraží v Chennai trávíme čas mlsáním, také se pokoušíme potvrdit zpáteční let u Alitalie, což se nám nedaří, protože zjistit správné číslo jejich pobočky v Dillí se ukáže jako neřešitelný hlavolam. Nakonec nás napadne spásná myšlenka, voláme cestovce do Česka a najednou jde všechno hladce. Pak přistaví náš vlak a my vyrážíme zpátky do Dillí. Cestu trávíme různými hrami (karty, lodě, piškvorky...). 24. 2. čtvrtek Na cestě. Fotíme, mažeme filky, občas si s někým pokecáme, když nemáme chuť na společnost, stačí mluvit česky, to naše indické spolucestující spolehlivě odradí. 25. 2. pátek Ráno zcela načas vjíždíme do nádraží New Delhi, kupodivu hoši z cestovky plní své sliby a opravdu nás dopraví do hotelu, kde si dáme sprchu, odpočineme si a pak se všichni vydáváme na nejlepší trh - poslední nákupy stojí fakt za to. Úžasná je taky procházka večerními ulicemi Dillí, pozorování různých řemeslníků, kteří na ulici a na koleně vyrábí věci, u kterých byste přísahali, že musely sjet z továrního pásu. Večer přijedou slíbené taxíky na letiště, chceme nasednout, ale ouha - personál hotelu po nás chce prachy - prý DPH a poplatek za služby (tím měli zřejmě na mysli to, že nám ukázali, kde je náš pokoj, a vyměnili prasklou žárovku v koupelně). Bráníme se, že nic nedáme, že vše už bylo v ceně cestovky, že si to mají vyřídit s nimi. Nakonec nás pod pohrůžkou, že nenechají nikoho odjet, donutí zajet za našimi kumpány z cestovky, abychom to s nimi vyjasnili. Po nějaké chvíli dohadování a vysvětlování nám dává náš starý známý zvracející muž zapravdu a posílá nás zpět do hotelu s tím, že jim nic nemáme platit, že je vše O.K. a kdyby něco, tady je můj telefon, ať mi zavolají. Vracíme se s Járou do hotelu a pohled, který se nám naskytne, bere dech. Zbytek skupiny je obstoupen hrozivě se tvářícími gorilami v turbanech. Šéf hotelu se mě ptá, jestli teda zaplatíme. Říkám mu, že nic nedostane, že pravdu máme my a jestli se mu to nelíbí, má volat našemu agentovi. Rozmrzele vytáčí jeho číslo, chvíli na sebe přes telefon něco křičí, načež mění výraz do příjemna a povídá: "O.K., můžete jet." Když naložíme taxíky bagáží, loučíme se s ním a on mi podává ruku se slovy: "Sorry, že jsem po vás chtěl ty prachy, ale to je moje práce, tak se nezlob." Tisknu mu tlapu a za chvíli už frčíme na letiště. Pak si chvíli počkáme na odbavení a v noci na sobotu odlétáme domů... Říká se, že kdo navštíví Indii, buď si ji zamiluje, nebo provždy zavrhne. Jsem šťastný, že patřím do té první skupiny. Říká se, že pobyt v Indii změní váš život. Mohu potvrdit, že náhled na život po této cestě se mi posunul kamsi do jiné dimenze. Jsem tomu rád a těším se, že tuhle krásnou zemi zase někdy uvidím. Lubor Šimek, Jáchymov, duben 2005     zpět na deníky z cest